Svěrák v Betlémském světle neopouští své autorské motivy, které tentokrát nejsou ani laskavé, ani vtipné
Ve filmu Betlémské světlo, který právě běží v našich kinech, si zestárlý spisovatel Karel Šejnoha lehá do rakve a předjímá výtky kritiků. Účtuje tak se svým životem a dílem – a jako by totéž dělal i jeho představitel, scenárista, herec, divadelník, spisovatel, autor písňových textů a zástupce mnoha dalších profesí, Zdeněk Svěrák (85). Generace diváků si ho spojují hlavně s takzvaným laskavým humorem, což je označení zavádějící a omezující. Hlavnímu hrdinovi Betlémského světla se vymyká svět z rukou – a právě tohle téma prostupuje Svěrákovou tvorbou dlouhodobě. Podobně jako znepokojivě pojatá erotika.
Není slušné uzavírat něčí kariéru dřív, než dojde ke konci sama, ale tvůrci Betlémského světla k tomu vybízejí sami. „Nenapadlo nás, že spolu ještě budeme dělat film, natož aby v něm ještě hrál hlavní roli. To byl pro nás oba takový nečekaný dárek,“ říká režisér snímku Jan Svěrák o svém otci a představiteli hlavní role v Betlémském světle, Zdeňkovi. Klasik české kultury, jenž 28. března oslaví šestaosmdesáté narozeniny, u tohoto filmu není uveden jako autor scénáře. Ten nicméně vznikl na základě jeho povídek, které Jan pospojoval do relativně soudržného příběhu a které poetiku Svěráka staršího pochopitelně nezapřou.
Jednotícím prvkem je spisovatel Karel Šejnoha, jenž už k stáru nerozumí světu a svět nerozumí jemu. Co hůř, bouří se proti němu i svět jeho představivosti: postavy Šejnohových příběhů začínají žít vlastním životem, dožadují se autorovy pozornosti, navrhují úpravy a celkově jsou velmi neukázněné. A všechny něco chtějí. Nekňuba Matěj touží svést sličnou lékárnici Vendulu a mít „koule“. Zahořklý Bohumil by rád nechal syna Vojtu „vyléčit“ z Downova syndromu. Automechanik Bakalář potřebuje víc času na své esopokusy.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
