Až po uši: Jakub Janovský střídá formy a hledá stopy lidské paměti míst

Jihlavský rodák Jakub Janovský, který v letech 2004–2010 studoval na AVU malbu u Jitky Svobodové a Jiřího Petrboka, byl považován za vycházející hvězdu českého malířství už v době, kdy působil ve staré Trafačce (2006–2014). Estetikou se odkazuje k dětství na konci osmdesátých a v první polovině devadesátých let, s nímž byla spojena nejrůznější martyria: rozešlí rodiče, vycházky s tátou do hospody, hledání sebe samého i lokální graffiti – malování po zdech vybydlených budov tehdy nepříliš perspektivní metropole Vysočiny. Asi i proto si ještě na AVU vybudoval jasně čitelný styl reflexe nepůvabného dětství – repetitivní zobrazování panelákové uniformity plné symbolů odcházející normalizace a nevyjasněností nastupujícího kapitalismu bez přívlastků, kde se na první pohled nic hezkého ani zapamatováníhodného nenachází.

„Margita Titlová-Ylovsky je legendou už od osmdesátých let a její gestuální projev je blízký Marku Číhalovi v jeho expresi i Jakubovi Janovskému v celkovém námětovém vyznání,“ odpověděl mi oficiálně kurátor Adam Hnojil při předvernisážové procházce na Hluboké na dotaz, co vás tři spojuje a proč se s AJG rozhodli vás vystavit takhle pohromadě. S nadsázkou dodal, že je rád, že se podařilo udělat svým způsobem diskotéku současného výtvarného umění. Jak se vám vystavuje v ­diskotéce?

Myslím, že jisté rejpavosti Adama Hnojila rozumím, ale když budu upřímný – pokud jde o barevnost, do diskotéky moc nezapadám. Na druhou stranu se mi ve zmíněném trojlístku vystavuje náramně. I proto, že Markovy a moje věci jsou diametrálně odlišné a u Margity člověk nikdy pořádně neví, co může očekávat, jen že to bude bláznivě divoké a plné energie. A nutno dodat, že některé její věci na Hluboké mě hodně baví.