Takový normální člověk: Dalších třináct let Reného Plášila v novém dokumentu Heleny Třeštíkové
„Kašlu na tuhle společnost, seru na tenhle systém.“ Podobných (a jiných) vzkazů má Helena Třeštíková plnou hlasovou schránku. Jejich autor, notorický recidivista a „dvorní“ vězeň oceňované dokumentaristky René Plášil, vyměnil tužku za mikrofon a místo psaní dopisů začal zprávy o stavu své duše svěřovat režisérčině mobilu. Nahrávky, v nichž informuje, filozofuje i nadává, posloužily jako základ pro pokračování Plášilovy dokumentární odysey (první díl s lakonickým názvem René šel do kin v roce 2008). Ve filmu René – Vězeň svobody plní funkci originální interpunkce, rytmizují ho a funkčně nahrazují komentář.
Helena Třeštíková má obdivuhodnou trpělivost a zlaté ruce: dva ústřední divácké pocity, které její novinka generuje. Trpělivost s protagonistou, jenž sice ví, jak hezky (chytře) mluvit, ale nikoli už, jak správně žít, a tak po většinu času živoří na ose mezi vězením, ubytovnami a dočasnými podnájmy. A zlaté ruce, které i napodruhé dokázaly Plášilův úděl odvyprávět jako příběh bezmála hollywoodských parametrů, aniž sedly na lep ostentativnímu exhibicionismu ústřední postavy.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
