Ne Dominik Duka – žena ať v církvi promluví! Kde najít informace o těch, které pozvedly svůj hlas?
Když předevčírem 36. arcibiskup pražský ve svém blogovém zápisku s tematikou znásilnění relativizoval válečné zločiny a adoroval mučednickou smrt dívky, která si namísto nedobrovolného sexu zvolila kulku, řada z nás si znovu uvědomila, jak je nemístné, když devětasedmdesátiletý muž žijící v celibátu radí ženám, co si počít se znásilněním. Ženské záležitosti by měly posuzovat především ženy samy. Jenže je jim to v rámci římskokatolické církve vůbec umožněno? Podívejme se na tři právě vydané knížky a jeden starší film, v nichž věřící ženy pozvedly svůj hlas.
Bílá Voda holý neštěstí
„Cítila jsem, že by mi víra mohla v mém tehdejším životním nastavení pomoct, že bych se o ni mohla opřít a něco z ní pro sebe vytěžit – třeba lepší způsob přežívání životních karambolů, lepší nakládání se sebou samotnou,“ řekla Reflexu v aktuálním rozhovoru spisovatelka Kateřina Tučková. „Jenže jsem nebyla schopna odhlédnout od toho, jakou pozici mám jako vzdělaná a ekonomicky soběstačná žena v občanské společnosti, a jakou mi naopak nabízí církev. Neoslovilo mě její velebení mateřské role a zároveň neochota připustit ženy k rozhodovacím funkcím, protože nemohou přijmout kněžské svěcení. Narazila jsem a couvla tedy před rolí, která mi byla církví přisouzena, totiž stát v davu, být jen posluchačkou, co musí všechno odkývat, aniž by měly moje zástupkyně, čili ženy, vliv na chod církve...“
Právě román Kateřiny Tučkové Bílá Voda popisuje osud věřících žen, které byly slyšet v době, jež křesťanství právě nepřála. Z jejích jeptišek internovaných po roce 1950 v klášteře Bílá Voda v Rychlebských horách vyniká odvahou i prořízlou pusou zejména sestra Eucharista, již, stejně jako mnohé další jeptišky odklizené režimem do pohraničí, potkalo sexuální násilí. Tomu byla ostatně vystavena i skutečná historická osobnost Vilemína, narozená do královské rodiny Přemyslovců. Její sestra, svatá Anežka, vybudovala na pravém břehu Vltavy klášter a pozvala tam následovnice svatého Františka, klarisky. Podle románu Kateřiny Tučkové pak „Vilemína spolu se svou matkou založila zase klášter pro cisterciačky na Moravě, konkrétně v lese za Brnem. Tento ale následně vyvrátili Tataři, kteří tudy ustupovali po porážce na řece Lechu a kteří přitom tamní jeptišky znásilnili, mezi nimi i Vilemínu. Z toho důvodu, totiž kvůli ztrátě cti, musela tato Vilemína odejít mimo vlast, a to neznámo kam…“
Kdyby Vilemína zvolila Dominikem Dukou vzývanou mučednickou smrt a nechala se jako ctnostná panna agresory raději zavraždit než znásilnit, byli bychom ochuzeni o velmi zajímavý hlas: v italském Miláně se kromě pomoci chudině věnovala i kazatelství a „měla vlastní představu o svaté Trojici i o tom, jak by podle ní měla být řízena katolická církev“ – na papežskou stolici by dosadila ženu! Samozřejmě byla jako kacířka upálena i se svými následovníky, vilemínity.
Paměti disidentky a bojovnice s totalitou
V prosinci 2021 vyšly paměti Dany Němcové (* 1934), matky sedmi dětí, psycholožky, signatářky Charty 77, spoluzakladatelky Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, a také uklízečky a poté poslankyně; psal o nich před dvěma měsíci v Reflexu Jakub Šofar.
Dana Němcová se za vlády KSČ, jak píše, „dožadovala dodržování jakýchsi práv, jako kdyby snad tehdejší systém nebyl tím, který byl jako jediný vědecky a historicky vybaven k nastolení nejhumánnějšího ráje na zemi. No, nebyl. Čeká-li někdo od jejích více než dvousetstránkových vzpomínek šťavnaté historky z disidentského prostředí, z tzv. veselého ghetta, nenajde je tam. I když byl byt v Ječné ulici (tzv. Jéčko), kde její rodina bydlela, azylem, ubytovnou, salonem, zkrátka zaručeně dobrou adresou pro všechny přátele i mimopražské „hledače“. Němcová je vždy decentní, i v situacích, kdy její život procházel dramatičtějšími peripetiemi. Možná že lepší by bylo označit její knihu s názvem „Děj se co děj, nemáte se čeho bát“ (ed. Jan Horník, vyd. Torst a ÚSTR) za svědectví. Osobní život se zde totiž natolik prolíná s tím veřejným, že se text stává důležitým pramenem k poznání našeho kulturního a společenského života několika posledních desetiletí. K tomu přispívá optimální ekonomie sdělení (neužvaněnost, nevariantnost) i zařazení několika dopisů dětem z vězení (z šestiměsíční ruzyňské vazby v roce 1979) přímo do textu, ne do přílohy. Snad jen bohatý fotografický doprovod se někdy tematicky zbytečně opakuje…“
Žena ať v církvi promluví
Danu Němcovou jakožto ženu, která „svůj život zasvětila vzdoru totalitní moci“, cituje ve své právě vydané knížce i salesiánský kněz Zdeněk Jančařík, překladatel z němčiny a mimo jiné autor knižního rozhovoru s Ludmilou Javorovou, která byla jako jedna z mála žena vysvěcena na katolického kněze. Jančaříkova Žena ať v církvi promluví (vyd. Portál) je upřímnou a osobní knížkou o ženách, které nejen v rámci římskokatolické církve pozvedly svůj hlas, od těch starozákonních po disidentky, od svaté abatyše Hildegardy z Bingenu přes holandskou židovku Etty Hillesumovou po sestry boromejky.
Osmnáct výjimečně zajímavých a skvěle napsaných kapitol je řazeno víceméně chronologicky, čtenář by však vzhledem k množství rozličně provázaných jmen uvítal v závěru přínosné publikace jmenný rejstřík. Kardinálu Dominiku Dukovi lze k přečtení nad jiné doporučit kapitolu s názvem Bible a sexuální násilí, kde se o znásilnění píše bez dukovské relativizace a s nebývalou empatií. Zmiňována je přísnost vůči násilníkům, i kdyby mělo jít, jako v případě zneužití starozákonní Batšeby, o samotného krále Davida.
Poučení z HBO
Po seriálu Ovečky Boží (2019) o třech odvážných katolických jeptiškách uzavřeného řádu svaté Anežky se na HBO před pár dny objevilo i dobové drama režisérky Maggie Bettsové Jeptiška (2017). Na počátku šedesátých let minulého století venkovská dívka z Tennessee (hraje ji Margaret Qualleyová) vstoupí do noviciátu a prožívá svou první lásku – k Bohu. S koncem éry druhého vatikánského koncilu je podle přísné matky představené (ztvárněné Melissou Leovou) mravní život řeholnic ohrožen: k čemu církev reformovat a modernizovat, když je přece perfektní! Z novicky Cathleen se stává jeptiška a spolu s přítelkyněmi z řádu se přes nevůli ultrakonzervativní představené zabývá otázkami víry, sexuality i nedávných změn v římskokatolické církvi.
Snímek navazující na známý Zinnemannův Příběh jeptišky (1966) s Audrey Hepburnovou nenapadá církev samotnou a nesnaží se otřást věroukou v základech, ale zamýšlí se nad otázkami, které by (si) moderní věřící žena mohla klást, včetně poslušnosti k církevní autoritě nebo otázky vlastní tělesnosti.
