Lejna, slzy, sebeobětování. Opět vychází kniha o gorilách od autorky, kterou kvůli jejich ochraně zavraždili
Poznání toho, jak ve volné přírodě žijí naši blízcí příbuzní, šimpanzi a gorily, mají ku podivu „na svědomí“ dvě ženy, původně amatérky: Jane Goodallová a Diane Fosseyová (1932–1985). Ta druhá se věnovala výzkumu a ochraně ohrožených goril horských ve vysokohorské oblasti afrického deštného lesa. O tom, jaký byl její první kontakt s těmito lidoopy a jak se dále vyvíjel jejich vztah, poutavě pojednala ve své knize Gorily v mlze. Ta zůstává podnětná i čtyřicet let poté, co vyšel anglický originál.
Diane Fosseyová v Gorilách v mlze rekapituluje, jak ji přijímali afričtí „domorodci“, pro které možná navždy zůstala poněkud nepochopitelnou „starou paní, co žije v lese bez muže“. Ale hlavní prostor ve své knize věnuje gorilám; nedávno ji opět, česky od roku 1988 podruhé, vydal CPress v překladu Aleny Jindrové, a zároveň vyšla i e-kniha a v Tympanu audiokniha, namluvená Janou Strykovou.
Výstřední praktiky i blízkost lidem
Emotivně líčí, že při prvním setkání je nejprve neviděla, jen vnímala jejich „zemitý, jakoby lidský pach“, pak si ji ovšem svojí vizuální majestátností okamžitě získali. Nebo vzpomíná na okamžik, kdy se její rozevřené dlaně svými prsty na chviličku dotkl gorilí samec – danou lokalitu si prý pro sebe nazvala „místo dotyku ruky“.
Postupně si získávala jejich důvěru a díky tomu poznávala jejich způsob života; souběžně s tím přijímala i jejich způsob vidění světa, a dokonce někdy i pohybu: kdyby kupříkladu při sledování gorilí tlupy po lidském způsobu chodila po dvou, a nikoli lezla, nikdy by nepoznala, jak důležité jsou čichové stopy „těsně nad zemí“. Fosseyová se přitom rozhodně netváří, že jsou gorily ve všem stejné jako my, nezamlčuje ani pro nás výstřední či odporné praktiky jako jejich požívání vlastních výkalů kvůli absorpci živin, které se v rostlinné hmotě nevyskytují.
V jejích popisech ale rozhodně dominují rysy, které nás spojují. Její líčení je někdy komické, jako když zachycuje dva samce, kteří se před ní předvádějí: „Když se postavili vzpřímeně, když si unisono bubnovali na hruď a na závěr několikrát vykopli pravou nohou, připadali mi jako sboristky v řadě.“ Mnohé pasáže jsou dojemné, třeba když jí plačící osiřelé gorilí mládě „velice váhavě“ vylezlo na klín. A často jsou obdivné a tragické, jako když s bolestí píše o odvaze a sebeobětování gorilího samce, který se postaví pytlákům, aby jeho rodina unikla do bezpečí. Jeho smrt i další úmrtí způsobená pytláky autorka označuje za vraždy.
Zachránkyně horských goril
I samotná Dian Fosseyová byla nakonec v Africe zavražděna a pochována je místě, kde leží i její „gorilí přátelé“. Její trvalou a obecně uznávanou zásluhou zůstává to, že se díky ní (zatím) podařilo zastavit klesající populační trend horských goril. Jak připomněl už etolog Zdeněk Veselovský v doslovu k prvnímu českému vydání knihy roku 1988, tato „amatérka“ (od slova „mít rád“) každopádně gorilám věnovala nejen svoji lásku, ale i život. O něm možná víte víc i z výtečného životopisného snímku Michaela Apteda; v Gorilách v mlze ztvárnila americkou rehabilitační sestru Dian, již zájem o vymírající živočišný druh přivede do afrického Konga a posléze do Rwandy, Sigourney Weaverová. 
