Pianista Kahánek: Vltavská filharmonie má pokoru k místu

Než se začneme bavit o samotném vítězném návrhu Vltavské filharmonie od dánského studia Bjarke Ingels Group, zkuste mě přesvědčit, proč Praha potřebuje nový koncertní sál. Nepřežili bychom i dále se Smetanovou síní Obecního domu a Dvořákovou síní Rudolfina?

Z čistě uměleckého hlediska se dá říci, že Dvořákova síň Rudolfina je výborný sál, kde se dá zdařile provozovat symfonická hudba klasicismu či raného romantismu, kupříkladu Mahler, Prokofjev a další autoři pozdně romantické epochy nebo moderny. Ale je to vlastně akusticky i počtem míst menší sál. Smetanova síň je o něco větší, ale její akustika se nevyrovná špičkovým zahraničním sálům. Naprostým zmatením pojmů pak bývá často uváděné Kongresové centrum, které ovšem nemá s klasickou hudbou svým určením, prostředím ani akustickými poměry absolutně nic společného. Praze navíc fatálně chybí kvalitní větší komorní sál formátu kolem pěti set míst (něco jako Besední dům v Brně), který má rovněž Vltavská filharmonie zahrnovat. Pokud tedy otázka stojí, zda přežijeme, tak odpověď zní – ano, přežijeme, ovšem nemůžeme se v tomto stavu plnohodnotně postavit vedle Berlína či Vídně a limitujícím faktorem není kvalita orchestrů ani zde existujících festivalů, ale právě koncertních sálů. Všichni se rádi hrdě hlásíme k úspěchům českých firem či sportovců ve světě, přitom je to právě česká hudba, jež patří celosvětově k našim největším klenotům. A respekt ve světě se nezískává jen politickou a ekonomickou mocí, nýbrž i vlivem kulturním, k jehož zesílení by stavba Vltavské filharmonie přispěla zásadně.

Vítězný návrh vzbudil nadšení u odborné i laické veřejnosti, není extravagantní a nezdá se, že by si jím chtěli architekti, případně pražští politici, postavit samoúčelný pomník. Líbí se i vám?

Líbí se mi moc! Nejsem architekt, ale mám za to, že při na­vrhování tak zásadní stavby je třeba zohlednit nejen praktické potřeby a možnosti místa, kde bude stát, ale i celkový dialog s městem a jeho charakterem. Jiný sál můžete postavit v Ostravě s jejím atypickým charakterem překotně se vyvíjejícího „tavicího kotle“, jiný v hanzovním Hamburku a zcela jiný v kompaktní historické Praze. A právě v tom vidím sílu vítězného návrhu – podle mého názoru přesně kombinuje originalitu, funkčnost a zároveň pokoru k místu.