Větší než tělo, menší než dům. Jiří Příhoda představuje práce na pomezí architektury a sochařské intervence

Monumentalita díla Jiřího Příhody se definovala v 90. letech. Před revolucí byl asistentem Ivana ­Kafky, na AVU vystudoval instalaci u Stanislava Kolíbala a monumentální umění u Aleše Veselého. V roce 1997 se stal laureátem Ceny Jindřicha Chalupeckého. Na přelomu století začal být vyhledávaným výstavním architektem, i když v Národní galerii za Milana Knížáka ­nepůsobil. S NGP spolupracuje až po jeho odchodu. V letech 2005 až 2015 vedl ateliér monumentální tvorby AVU a roku 2011 se svou americkou manželkou přesídlil do USA, kde žije dodnes. Do Česka se pravidelně vrací za prací.

Změnilo se něco poté, co jste se rozhodl přestěhovat do Ameriky?

Hodně. Bylo jasné, že začínat kariéru v pětačtyřiceti v Texasu bude složité. K tomu přišel ­nešťastný souběh okolností. ­Austin, velikostí srovnatelný s Prahou, je v tamních poměrech nevelké město, ale s velkým procentem vzdělaných lidí. Pomalu jsem se začal orientovat a navazovat kontakty, všechno vypadalo nadějně. Jenže v místním muzeu současného umění se najednou objevil „hot shot“ kurátor, který se rozhodl, že Austin jako hlavní město Texasu už nebude provinčním místem, sehnal spousty sponzorů a začal tam vozit největší americké hvězdy. A já si uvědomil, že tudy moje cesta nepovede. Navíc bez soukromého galeristy to v Americe nejde, v Česku jsem je nepotřeboval, s výjimkou Karla Babíčka (Galerie Behémót; pozn. red.) v 90. letech nebo krátké spolupráce s Galerií Zdeňka Sklenáře kvůli projektu v Číně.

Kdy jste začal jezdit do Číny?