Bouřlivé roky v Paříži a New Yorku aneb Literární pocta malířce Fridě Kahlo
Životopisný román německé spisovatelky a historičky Maren Gottschalkové (* 1962) o světoznámé mexické malířce Fridě Kahlo Frida nespoutaná s podtitulem Bouřlivé roky v Paříži a New Yorku trpí jedním vážným nedostatkem: chybí v něm ilustrace. Přesněji fotografie malířčiných obrazů, ze kterých by si čtenáři mohli učinit představu o jejím životě i díle ve společenských, kulturních a dějinných souvislostech.
U životopisného románu o výtvarnici to jinak nelze; znamená jisté ochuzení čtenářského zážitku, chybí-li barevná obrazová příloha. Kdo zná nedostižnou edici malířských životopisných románů francouzského autora Henriho Perruchota, tuší. Čtenáři kvůli reprodukcím jistě rádi oželí jednu lahvinku a za knihu si pakatel připlatí... Knihy jsou totiž levné až nehorázně.
Fridina rudá víra
Frida Kahlo se stala ikonou feminismu. Zda je to dobře, čili nic, nevím, a je možné, že feminismu vlastně padla v oběť jako materie pro spekulace další z doktrín. Mě ale zajímají její obrazy, témata, úvahy, motivy: dílo, a ne jakési nesouvislé spekulace v řádech dalšího z mnoha -ismů. Pozdější interpretace a zdůvodňování estetiček můžou vyvolávat pochyby, když obrazy nepromlouvají. Frida Kahlo v životě fyzicky strádala po prodělané obrně a těžkém úrazu a zastávala názory stalinského komunismu. Je jisté, že to bylo způsobeno neznalostí pravdy o komunistické totalitě, masomlejnu gulagu, jinak by komunismus jistě aztécky proklela do nejhlubšího hrobu. Omyl o skvělé budoucnosti lidstva pod laskavým dozorem jediné Strany byl tehdy ještě značně populární, než vyšla najevo pravda o teroru. Zatímco před sto lety mohl stalinismus ještě působit dojmem zjevení svými utopickými přísliby, po válce už v něj mohl věřit jedině prostomyslný trouba. Z tohoto úhlu dílo Fridy Kahlo, potažmo surrealistů působí rozporuplně, protichůdně v ambivalentní konfrontaci mezi tvůrčí individualitou a kolektivistickým absolutismem stalinismu. Naštěstí názory s kvalitou díla nesouvisí...
Turbulentní život ve světové metropoli
Frida Kahlo v mládí onemocněla dětskou obrnou (tehdy ještě vakcína neexistovala) a v průběhu léčebného programu se těžce zranila při havárii autobusu. S bolestivými následky zranění se potýkala celý život; v postatě jej protrpěla. Manželství s malířem Diegem Riverou bylo všechno jiné než idyla, děti neměla. Maren Gottschalková v románu Frida nespoutaná (vydala jej Grada v překladu Hany Mirovské) zachycuje období let 1938–1940, kdy Frida Kahlo zažívá šťastné tvůrčí období. V Paříži a New Yorku se stýká s levicovou avantgardou – Pablem Picassem, André Bretonem, Marcelem Duchampem a dalšími osobnostmi ze surrealistického kruhu, romanticky se sblíží s americkým fotografem a šermířem maďarského původu Nickolasem Muraym a láska jim vydrží deset let...
Feministická estetika si na jejím případě jenom přihřívá polívčičku – umělkyně usiluje o individualitu v díle, ne o kolektivitu ve výrazu. Její autoportréty jsou výtvarnou sebereflexí, otisky duševního rozpoložení. Tu možnost autorka nevyužila, popisy slovy bez obrazu jsou nevyužitou možností, jak dodat plasticitu vyprávění a zároveň umožnit další úroveň poznání obrazů a malířčiných tvůrčích motivů. Takhle román Frida nespoutaná zůstal precizní životopisnou prací bez apoteózy.
