Příběh zlata, symbolu marnivosti a nenasytnosti v nové knize Ralpha Dutliho
Švýcarský básník, esejista, prozaik, romanopisec a překladatel Ralph Dutli (nar. 1954) už může být českým zájemcům celkem známý jako literát, který se rád zaměřuje na cenné látky. Vyšly mu u nás kulturně historické knihy o takových vzácných produktech a jejich producentech, jako jsou olivový olej a oliva a včelí med.
Ve své nejnovější publikaci přeložené do češtiny se tentokrát vrhl na materiál, který je pro nás přímo synonymem vysoké hodnoty, bohatství a luxusu. Ve Zlatých snech (vyd. Archa v překladu Magdaleny Štulcové) s podtitulem Kulturní dějiny božského a zatracovaného kovu vypráví příběh zlata, toho drahocenného kovu, od jeho počátků, kdy prý vznikalo při dávných vesmírných srážkách neutronových hvězd. Pokračuje starověkými mýty například o zlatém rounu, u jehož základu měla stát dodnes prováděná gruzínská praxe rýžování zlata pomocí ovčích kůží, do nichž se kousky zlata zachytávaly. Přes alchymii se dostává až k současné technice, která by v urychlovačích už skutečně dokázala například z atomů olova „vyrábět“ atomy zlata, ale ekonomicky by šlo kvůli energetické náročnosti o neefektivní počínání.
Zlato: dobro i zlo
Olej i med jsou veskrze prospěšné a jaksi „pozitivní“ materiály, i když olivový strom může někomu na první pohled připadat nevábný, a produkce medu se sem tam neobejde bez žihadla. Zato zlato autor líčí jako cosi ve své samotné podstatě dvojakého. Jednak fyzicky (měkké, ale těžké; tvarovatelné, i když stálé a nepodléhající rzi), ale hlavně co do protikladnosti významů, kterých nabývá v našem symbolickém světě. Díky své trvanlivosti a slunečnímu lesku mělo zlato v mnoha kulturách přídomek božského materiálu, jímž jsou proto zahrnovány i sochy (polobožských) postav typu Buddhy, který za života hlásal odvrat od světa: „Sám Buddha žádné zlato nechce, přesto je jím zasypáván“.
I když ale bylo vnímáno jako nejcennější látka, ve většině každodenních situací je vlastně k ničemu (jak osobně poznal mytický král Midas); je symbolem bohatství a moci, ale pokud někdo příliš propadne jeho kouzlu, je to spolehlivá cesta ke zkáze. Což dokládají četné legendy a mýty o prokletých zlatých pokladech či alespoň prstenech přinášejících jejich majitelům či nositelům neštěstí, morální rozvrat či krajní ohrožení (nejen hobit Frodo by mohl vyprávět). Tuto ambivalenci potvrzují i legendy o „pobytu“ některých hrdinů v kouzelné jeskyni, hoře nebo jiném pohádkovém či fantastickém světě, z něhož si dotyčný smí odnést jen kobylinec. Ten se pak v „našem“ obyčejném světě mění ve zlato; komplementárně ovšem to, co se v jeskyni zdá jako cenný kov, se u nás mění v exkrementy.
Zlatý padák? Zlatý záchod!
Autor dodává, že nemusí jít jen o smyšlenky: i někteří současní politici jako Donald Trump si prý libují ve zlatých toaletách. Dutli naznačuje možnou souvislost s freudovským análním stádiem vývoje člověka a podobné jednání pokládá za obscénnost, která podle něj byla příznačná pro Bílý dům v době, kdy tam sídlil „dealmaker“. Trump se podle vlastních slov navíc chlubil tím, že dokáže „udělat z lejna zlato“. Více sympatií Dutli projevuje k umělcům, kteří umí v pomyslné zlato přetvořit i ten nejnižší materiál. Jak psal například Charles Baudelaire ve verších adresovaných městu Paříž: „Já jsem čistou tresť přec dobyl z každé věci, tys bláto dala mi, já v zlato změnil je.“
Zlaté sny jsou už minimálně čtvrtou česky vydanou knihou o dějinách zlata. Je z nich nejtenčí, ale také nejpoetičtější. Více prostoru než v těch předchozích je v ní věnováno tomu, co si o zlatu mysleli antičtí básníci (většinou nic pěkného) a jaká zlobná slova mu adresoval William Shakespeare. Autora spíše zajímají „zlaté sny“, imaginace, kterou v nás zlato probouzí, než „nudná hrouda zlata“. Překvapivě by se na tom literát Dutli částečně shodl třeba s finančním historikem a ekonomem Peterem L. Bernsteinem. Ten ve své knize Dějiny zlata (č. Grada, 2004) rovněž soudí, že zlato a jeho hromadění nemůže být samo o sobě cílem: smysl má spíše jako prostředek směny, krásná věc či ozdoba.
