Parfémy, posvátné i vražedné. Není právě vaše vůně pračkou špinavých peněz?
Ve slavném románu Parfém od Patricka Süskinda hlavní hrdina Grenouille zabíjí krásné dívky, aby získal jejich přirozenou vůni jako ingredienci svého dokonalého parfému. Ve skutečnosti se ovšem parfémy vyrábí jinak.
Jak přesně, to detialně popisuje kniha Sběratel vůní: Putování za světovými parfémy. Jejím autorem je Dominique Roques, který pracuje ve firmě Firmenich, jedné z největších světových společností produkujících vůně a aromata.
Posvátné dřevo a květy v křivuli
Specializuje se v ní na získávání původních přírodních zdrojů pro jejich výrobu. Sleduje postupný vznik parfému: začíná od jednotlivých květů, větviček, kousků kůry, zrn pryskyřice, jež „nesou zprávu o své vlastní cestě přírodou“, následně vcházejí do destilačních křivulí, kde se proměňují v elixíry, které se navzájem skládají, takže „nakonec nekonečně koncentrované tvoří parfém ve flakonku“. Při jeho otevření vůně třaskavě uniká ven a postupně „vykládá propletené příběhy, jež jí byly svěřeny“.
Ve své knize se vydává za česáči květů v Bulharsku a Indii, vařiči labdana v Andalusii, smolaři v Salvadoru nebo Laosu, pěstiteli bergamotu, plantážníky santalovníků či destiléry levandule i vetiveru. Píše o širokém spektru vůní: například o pačuli, „smyslné a tajemné esenci“, která se od konce devatenáctého století těší pověsti svůdné vůně, díky čemuž si po svém příchodu do Evropy vysloužila u londýnských a pařížských měšťanů označení „sprostá a nestydatá“, ale oblíbená naopak byla u hippies. Nebo o vůni agarového dřeva, které je „dřevnatě živočišné“ a může nepříjemně připomínat pach chléva nebo sýra, ale pro většinu parfémářů představuje naprostý vrchol. A v minulosti se s ním pojily spíše sakrální významy: uctívali ho v Číně i Japonsku, vykuřoval se s ním prý i jeruzalémský chrám, pryskyřice z něj doprovázela proroka Mohameda a údajně tvořila součást aromat při balzamování Kristova těla. Toto vonné dřevo bylo údajně tak vyhlášené, že středověcí křesťané považovali za jeho původ ráj, „znázorňovali ho plovoucí na řekách, jež v něm pramenily“.
Vanilka v područí mafie
Dalším kulturně významným dřevem je například to santalové: buddhisté ho spalují při modlitbách a meditacích, hinduisté pastou z něj potírají sošky božstev v chrámech a čela poutníků. Vyřezávají se z něj pouze drahocenné předměty: modlitební perly, šperkovnice, sošky indických bohů či mistrovská díla uměleckých truhlářů, jako například honosné dveře v palácích. Nositel Nobelovy ceny za literaturu Rabíndranáth Thákur tvrdil, že své nejlepší prózy i básně napsal poté, co si esenci ze santalového dřeva vetřel do kůže chodidel, dlaní a temene hlavy, a mimo jiné o něm prohlásil: „Jako důkaz toho, že láska vítězí nad nenávistí, padající santalovník šíří svou vůni a předává ji kovu sekery, jež jej podťala.“
Hodnota původních surovin je ovšem taková, že se stávají i centrem zájmu organizovaného zločinu: na krádeže santalových stromů se v Indii specializovaly mafiánské bandy, které neváhaly zabíjet venkovany, pokud se snažili své stromy chránit. V Indii dnes už z více důvodů prakticky nelze nalézt dostupné stromy. Roquesova společnost se proto rozhodla v Indii nadále nenakupovat santalovou esenci, protože zpracovatelské podniky, které tam dosud přežívají, jsou pochybné a jejich produkty nejhorší kvality. Na Madagaskaru se zase z vanilky stal „ideální prostředek k praní špinavých peněz“.
Vůně na míru i parfémy namíchané AI
Autor vzdává hold generacím venkovanů, kteří ovládali roztodivné dovednosti při sklízení a zpracovávání původních surovin, a zamýšlí se i nad tím, které způsoby pěstování a destilací jsou trvale udržitelné. Spíše stranou nechává Dominique Roques nejmodernější trendy, jako jsou smart přístroje, které prý budou svému nositeli „na tělo“ vypouštět právě ty vůně, jež bude jeho psychosomatický stav aktuálně potřebovat. Nebo vůně ve virtuální realitě: budoucí čtenáři této knihy by jistě ocenili, kdyby jim futuristická verze textu poskytovala i názornou olfaktorickou ukázku. Přitom i zmíněná firma Firmenich už vytvořila jistou vůni pomocí umělé inteligence.
Každopádně čich stále patří ke smyslům, které jsou obecně poněkud podceňovány: podle knihy Nos neschováš aneb Vše o nose (Grada, Praha, 2017) má každý člověk předpoklady mít čich stejně supercitlivý jako zmíněný hrdina Süskindovy knihy. Teoreticky jsme podle ní schopni rozlišit biliony různých pachů, což je řádově milionkrát více, než kolik dokážeme rozlišit barev, a desetmilionkrát více, než kolik rozeznáme tónů. To, jak s čichem zacházíme, tedy možná „odráží spíše to, k čemu jej (ne)využíváme, než to, čeho bychom byli bývali schopni, kdybychom opravdu potřebovali“. Sběratel vůní tak může mnoha čtenářům připomenout, jak úžasně pestrý svět vůní se na naší planetě skrývá, tedy pokud je i po covidu dokážou rozlišit, a kolik kulturního i řemeslného bohatství obsahuje.
