Nepotěšili nás, ani my je nepotěšíme: Jedna Muchova výstava dostává známku dobře, druhá dostatečně
Hned dvě výstavy na téma Alfonse Muchy v hlavním městě najednou – to by bylo, aby se aspoň jedna nepovedla! A ono ani moc ne. Ta v Jízdárně Pražského hradu (s podtitulem e-MOTION) je spíše exhibicí svých autorů, ta ve Valdštejnské jízdárně (Rodinná sbírka) působí v duchu „bez ladu a skladu“.
Exkluzívní výstavní prostory obou pražských jízdáren nezažívají lehké časy. Ta hradní už dávno nedrží prst na tepu doby, byť tam vystavovali například Jiří George Dokoupil či Michael Rittstein – ale to je za posledních téměř dvacet let zoufale málo. Ta v podhradí (Valdštejnská jízdárna) se už také uložila k zimnímu spánku, výstavy připravené Jiřím Fajtem (Toyen, František Skála, Magičtí Lucemburkové…) nenávratně odnesl čas. Současná Národní galerie ani nebyla schopná připravit důstojnou výstavu pro dobu, kdy stojí Česká republika v čele Evropské unie.
Během posledních dvou měsíců byly ve zmíněných „chrámech umění“ otevřeny dva muchovské projekty. Na Hradě jsou rádi, že se prostor zaplnil, Národka se zase zaštiťuje tím, že na příští jaro přeložila výstavu Josefa Mánesa ve jménu Alfonse Muchy.
Alphonse Mucha: eMotion v Jízdárně Pražského hradu se ještě jakž takž vyznačuje alespoň atraktivitou – vyniká především důrazem na kvalitu technologického zpracování. Rozpohybovává muchovské motivy, pohodlně usazené publikum nechává unášet extenzí současného videoartu… Jen expozice není ani tak o Muchovi, jedná se spíš o exhibici autorů, postrádající jakékoli dovysvětlení. Někde zkrátka lítají motivy, ale odkud zrovna slétly se, se divák nedozví. I proto za mne za dobrou.
Ještě hůře vychází výstava Mucha: Rodinná sbírka v prostorách Valdštejnské jízdárny, kde je bez ladu a skladu vyskládáno takové množství artefaktů, až je divák zmaten. Pořadatelé se zaštiťují Evou Jiřičnou, jenže ta je pouze autorkou paneláže, tedy stavby příček. Samotná instalace dosahuje s přimhouřením víček kvalit oblastního národopisného muzea. Všeho je tam příliš, divák se těžko orientuje, krásné secesní náhrdelníky jsou tu a pak zas o pět metrů dál, několik výjimečných olejů se utápí v neinvenčním aranžmá výstavy, včetně nepochopitelně špatného nasvícení… S přimhouřeným okem dostatečně.
