Bučení, ale i aplaus vestoje. Režisérka Alice Nellis pojímá Prodanou nevěstu jako nekomplikovanou „popinu“, u které se šidí profesionalita.

Bučení, ale i aplaus vestoje. Režisérka Alice Nellis pojímá Prodanou nevěstu jako nekomplikovanou „popinu“, u které se šidí profesionalita. Zdroj: Zdeněk Sokol

Výtvarně čistou bílou scénu doplňuje i stylově barevná koza
Za inscenací nestojí silný a ambiciózní, byť klidně kontroverzní, umělecký postoj
Za inscenací nestojí silný a ambiciózní, byť klidně kontroverzní, umělecký postoj
Ve snaze ulovit diváka odkojeného internetem a popkulturou by se neměla šidit profesionalita, již část publika od Národního divadla očekává
Ve snaze ulovit diváka odkojeného internetem a popkulturou by se neměla šidit profesionalita, již část publika od Národního divadla očekává
7 Fotogalerie

Prodaná nevěsta v režii Alice Nellis: Smetanovské opičky v Národním

Jana Bohutínská

Zdá se, že premiérové bučení, odchody z hlediště a emotivní výkřiky jako „Styďte se! Hanba!“, o nichž přinesly svědectví popremiérové rozhovory a kritiky, byly nejlepší reklamou, jakou si mohla Prodaná nevěsta (premiéra se uskutečnila 26. května) přát. Na poslední předprázdninové repríze opery Bedřicha Smetany v Národním divadle bylo 30. června plno. A publikum, od školních dětí po seniory, volalo Bravo a tleskalo vestoje. Co se dá čekat dál?

Bučení a skandály k Národnímu divadlu patří. Z historie namátkou zmíním Vojcka od rakouského skladatele Albana Berga. Opera měla premiéru 11. listopadu 1926 a už druhá repríza se kvůli pobouřeným demonstracím přímo v divadle ani nedohrála do konce. A zůstaneme-li u Smetany, bučelo se třeba i na jeho Daliborovi od tvůrčího tandemu Daniel Dvořák & Jiří Nekvasil, premiérovaném v Národním divadle v červnu 2019. Ostatně Nekvasil se letos režisérsky ujímá také Prodané nevěsty, a to v ostravském Národním divadle moravskoslezském, kde je premiéra naplánovaná na polovinu prosince. Čeká nás další rozruch?

Rozhovory o přestávce

Rozptyl reakcí na novou Prodanku je možné demonstrovat na dvou rozhovorech, které jsem v sále Národního divadla o přestávce vyslechla.

V řadě za mnou rozmlouval dědeček s asi třicetiletou vnučkou. „Je to úplně jiné podání,“ říkal dědeček opatrně. „Je to krásné!“ odpověděla vnučka okouzleně. „Je to takové moderní,“ uzavřel diplomaticky muž.

V řadě přede mnou se následně rozhořela plamenná stížnost na to, že v duetu Mařenky (Kateřina Kněžíková) a Vaška (Ondřej Koplík) není Vaška slyšet ani do desáté řady parteru, protože ho Mařenka suverénně přezpívá a orchestr přehraje. „To když tehdy zpívali…,“ povzdechla si ještě láteřící dáma a zasnila se při vzpomínce na některou z dávných inscenací. Těžko poznat na jakou. A duet není jediná scéna, kdy musí diváci napínat uši, aby kromě orchestru slyšeli i zpěv…

Tak trochu jako šmíra

Na všechno, co je na scéně a do čeho je možné se strefovat, si ale inscenátoři v čele s režisérkou Alicí Nellis vlastně ve své koncepci přichystali alibi.

Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.

Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!