Pražský slabikář: Triviální Kundera, milionář Babiš? Jak se na českou literaturu dívají zasvěcené polské oči
Není tajemstvím, že Poláci mají českou literaturu ve větší oblibě než Češi tu polskou, a to přesto, že zatímco my si stále hýčkáme Jaroslava Seiferta jako svého jediného nobelistu, v Polsku už jich mají pět. Polský zájem o českou literaturu odráží i profesní dráha Aleksandera Kaczorowského, bohemisty, překladatele a žurnalisty, kterému nedávno vyšel v českém překladu jeho průvodce po pražské literatuře 20. století.
Jméno Aleksander Kaczorowski není českým čtenářům neznámé. Už dříve u nás vyšly knihy tohoto autora o Václavu Havlovi a Otovi Pavlovi, polský bohemista rovněž přispívá sloupky do časopisu Host. Ve stejnojmenném nakladatelství a v překladu Martina Veselky nedávno vydali jeho knihu Pražský slabikář s podtitulem Od Kafky k Havlovi a zpět. Jedná se o soubor textů o českých autorech – Aleksander Kaczorowski se vedle titulních Franze Kafky a Václava Havla věnuje třeba Jaroslavu Haškovi, Karlu Čapkovi, Jiřímu Weilovi, Bohumilu Hrabalovi (jehož má podle všeho autor obzvlášť v oblibě) či Jiřímu Kolářovi.
Největší prostor zabírá v knize kapitola o Milanu Kunderovi, kterého – jakkoli v Praze studoval a žil – si přece jen spojujeme spíš s Brnem, stejně jako si Josefa Škvoreckého, na nějž se v knize taky dostane, spojujeme spíše s Náchodem než s Prahou, když už ne s kanadským Torontem, kde po své emigraci žil a spolu s manželkou Zdenou Salivarovou vedl nakladatelství ’68 Publishers. Název Pražský slabikář tak může působit nepřípadně, v podstatě se totiž jedná o medailony některých nejvýraznějších českých spisovatelů 20. století.
Nosit spisovatele do Česka
S překladem podobných knih, jakou je Pražský slabikář, může být problém, že tak trochu nosí sovy do Atén. Autor představuje životy českých spisovatelů polskému publiku. Když čtou jeho titul čeští čtenáři, mnohé informace jim můžou připadat zbytečné, triviální. Novinář a překladatel, díky kterému znají v Polsku například díla Egona Bondyho či Bohumila Hrabala, však evidentně zná české literáty a prostředí dobře, tudíž jsou podobné momenty vyvažované dostatečným množstvím zajímavostí.
Občas se však autor Pražského slabikáře dopustí sporné či příliš vyhrocené formulace (částečně to lze snad přičíst na vrub tomu, že se pohybuje na poli literární publicistiky, nikoli odborného výkladu). Leckdo by například rozporoval tezi, že každý z pětadvaceti svazků sebraných spisů Karla Čapka „má pro českou literaturu mnohem větší význam než jeho rané drama o robotech“ R.U.R. A k tvrzení, že Bohumil Hrabal je největší český spisovatel dvacátého století, mohl autor dodat „podle mého názoru“. Jinak by totiž mohl čtenář namítat: Co takový Vladimír Holan? Vítězslav Nezval? František Halas? Jaroslav Hašek? Milan Kundera?
Andrej Babiš milionář. Jenom?
V knize se vyskytují i výroky vyloženě zavádějící. Například věta: „Už ve Zbabělcích se objevují postavy a motivy, k nimž se Škvorecký bude vracet ve všech svých pozdějších románech propojených osobou vypravěče Dannyho Smiřického, jako jsou třeba Tankový prapor nebo Prima sezóna.“ Zatímco ve Zbabělcích i v Prima sezóně je skutečně Škvoreckého alter ego Danny Smiřický vypravěčem, v Tankovém praporu je sice hlavní postavou, ale vypravěč je er-formový.
A když píše Aleksander Kaczorowski v kapitole věnované Václavu Havlovi o Andreji Babišovi a tvrdí, že tehdy ještě premiér České republiky je „bývalý člen KSČ, milionář a někdejší agent Státní bezpečnosti“, opět to není přesné. Dolarový miliardář Babiš by samoživitelkám musel posílat mnohem víc než jen svůj poslanecký plat, aby se z něj stal milionář. (Pomiňme teď, že tento usvědčený lhář by se ohrazoval i vůči tomu, že je někdejším agentem STB.)
Triviální Kundera?
I přes některé výhrady je český překlad Pražského slabikáře smysluplný. Mnozí čtenáři si můžou osvěžit informace o známých spisovatelích a některé momenty jsou i pro znalého tuzemského milovníka literatury objevné, inspirativní či alespoň provokující. To třeba když se Aleksander Kaczorowski v kapitole o Milanu Kunderovi, jejž jinak interpretuje nadšeně a citlivě, celkem nevybíravě staví k jeho francouzsky psaným románům a tvrdí: „Když se Kundera přestal prát s netvorem ideologie a historie, bohužel se ukázalo, že jeho knihy jsou prostě triviální.“
Jakkoli se lze proti tomuto výroku ohrazovat, rozhodně se nejedná o přežvýkávání dobře známých fakt a názorů, jelikož tuzemská literární kritika se ke Kunderovým doposud dvěma přeloženým francouzsky psaným románům staví spíš pozitivně. Díky podobným místům Pražského slabikáře tak máme možnost konfrontovat své postoje a názory se zasvěceným pohledem zvenčí. A taková příležitost je vždycky žádoucí.
