Jsme všichni Japonci, jak tvrdí reportér Alt?
„Ráj dětiček“, ve kterém jsou i dospělí až dětinsky hraví. Tak západní cestovatelé s úžasem popisovali Japonsko 19. století. Česky nedávno vyšla kniha Geniální (s)myšlenka: Jak japonská popkultura ovládla svět, která tvrdí, že mezitím jsme se takovými stali všichni. Tedy že jejich hravý přístup k životu, ony „jiskřičky radosti“, se už rozšířily do celého civilizovaného světa.
Publikaci Geniální (s)myšlenka: Jak japonská popkultura ovládla svět (vyd. Zoner Press v překladu Veroniky Nohavicové) napsal reportér a překladatel Matt Alt, který trvale žije v Tokiu. Z jeho úhlu pohledu ale na místě bydliště tolik nezáleží, ačkoli pro rozvinutou část světa už dnes platí to, co se dříve týkalo jen Japonska. Totiž že průměrný věk hráče videoher činí třicet let; západní hráčský průmysl prodává dospělým každý rok čím dál více výrobků; dospělí po celém světě se hrnou na superhrdinské filmy založené na komiksových knihách určených původně pro děti. Některé z těchto trendů jsou přitom poněkud znepokojivé: i v USA v současnosti žije v bytech rodičů více dospělých než kdykoli v minulosti. I o obyvatelích Západu platí, že hromadně sledují Netflix a díky tomu se nenudí, ale často jsou osamělí jako „bezejmenní hrdinové v právě se odehrávajícím románu magického realisty“.
Ponory do fantastických světů
Kniha rekapituluje vývoj japonské společnosti a ekonomiky po roce 1945: po porážce ve válce se tamní výrobci snažili zatajit, odkud jejich zboží pocházelo. Případně si japonské společnosti volily názvy, které by nevyznívaly jako japonské (Sony). Po celosvětovém úspěchu právě firem jako Sony či Toyota následoval krach japonského akciového trhu v roce 1990. Ovšem právě po něm kulturní vliv Japonska prudce vzrostl. Mladí Japonci přitom na skutečnost, že pravděpodobně nedosáhnou takové profesní kariéry jako jejich otcové, reagovali odvratem od mainstreamové kultury k subkulturám: nořili se do fantastických světů, kde si pro sebe vytvářeli nové identity jako „superznalci mangy či anime“.
Autor líčí i konkrétní příběhy jednotlivých podnikatelů, designérů a umělců, kteří díky svým produktům tyto subkultury spoluvytvářeli. V Altově interpretaci šlo většině jejich konzumentů o pocit vlastní tvořivosti nebo zážitek účinkování v roli hrdiny. Tak se zpěváci karaoke mohli či nadále můžou na pár chvil cítit jako hvězdy pódia. A díky sluchátkům a walkmanu se i všední ulice mohly proměnit v kulisy pomyslného filmu, v němž byl jeho nositel protagonistou. Sluchátka přitom v Japonsku původně nevzbuzovala žádné nadšení a pojily se s nimi předsudky vůči jediné skupině, která je používala mimo svoji profesi, totiž vůči hluchoněmým.
Hello Kitty, Pokémoni a spol.
Alt zdůrazňuje univerzální charakter japonské popkultury, například že postavičky jako Hello Kitty celoplanetárně působí i díky tomu, že odpovídají vrozeným etologickým vzorcům popsaným už Konradem Lorenzem (velká hlava, krátké končetiny). V tom se jeho kniha trochu liší od tematicky příbuzných svazků českých japanologů Planeta Nippon (Crew, 2017) nebo Made in Japan: eseje o současné japonské popkultuře (Labyrint, 2014). Ty oproti tomu zdůrazňovaly japonskou jinakost: třeba že odlišný japonský vztah k robotům souvisí s tradiční náboženskou představou o oduševnělosti všech předmětů. Nebo že co do hravosti jsme Japonce ještě úplně „nedohnali“. V nejedné finanční zprávě předních japonských firem se mezi čísly o ziscích mihne třeba postavička Luka Skywalkera, což u nás stále ještě nebývá zvykem.
Každopádně Altova kniha stojí za přečtení, ať už pro rodiče, kteří chtějí pochopit, co jsou to Pokémoni, které sbíraly jejich děti. Nebo proto, aby hlouběji nahlédli, v čem všem je dnes globální svět japonský. I když možná ne tolik, jak autor sugeruje.
