Zamyslet se srdcem. Prozaička Viola Ardone se opět noří do dramatických dějin chudého italského jihu
Po celosvětovém úspěchu svého románu Vlak pro děti se Viola Ardone (47) pustila do příběhu o útlaku žen. Píše se rok 1960, Olivě Denarové je patnáct let, žije v malé sicilské vesnici a už odmalička ví, že „žena je džbán – kdo ho rozbije, ten si ho nechá“, jak neustále opakuje její přísná máti. Jenže Oliva z románu Nejsem jako džbán nechce být ani rozbitá, ani slepená a na rozdíl od své zničené a potupené starší sestry se rozhodne nepodvolit zákonem podporovanému systému manželství z donucení.
Váš Vlak pro děti, který před dvěma lety vyšel i česky, popisuje události, o nichž ani mnozí Italové moc nevědí. Těsně po druhé světové válce se nacházel jih Itálie na pokraji hladomoru a vláda zorganizovala speciální akci připomínající z Prahy vypravované vlaky Nicholase Wintona: vybrané italské děti z nejchudších rodin byly po železnici poslány na sever, kde se o ně postaraly místní rodiny. Kolika dětí se tehdy výměna týkala?
Z jihu Itálie odjelo mezi lety 1945 a 1948 na 70 000 dětí, z toho 10 000 z Neapole. Tuto iniciativu zorganizovala skupina žen, které měly většinou levicové smýšlení a chtěly zachránit děti ulice. Šlo o dojemný projev solidarity. Někteří rodiče tehdy nebyli schopni potomky uživit, nedokázali jim zajistit oblečení ani obutí, děti tudíž nemohly chodit do školy a bez vzdělání neměly žádné vyhlídky na slušnou budoucnost. Cesta speciálními vlaky z jihu až téměř nahoru trvala dvaatřicet hodin. Srovnejte to s nedávno vypravovanými drážními speciály pro dnešní uprchlíky z Ukrajiny pro ženy a děti, které prchaly do bezpečí…
Jaké výsledky měla tahle tři čtvrtě století stará akce, pro někoho humanitární, pro jiného sociálně necitlivá? Dovezl vlak malé Kalábrijce a Sicilany za štěstím?
Děti byly pochopitelně odváženy v souladu s přáním rodin, ale muselo to být pro všechny zúčastněné hrozné. Mnohé do té doby neviděly vlak, netušily, co je prostor, co vzdálenost. Žily většinou v přízemí, v domcích, které ústí rovnou do ulice, tedy takových slujích bez oken. Přežívaly tam v temnotě v přelidněných místnostech se svými početnými rodinami, ale najednou zjistily, že existuje příroda, pořádné jídlo, velký prostor. Možnosti komunikace po rozdělení rodin byly ztížené: ti lidé neměli telefon, někdy byli negramotní a nedokázali dopisy svým dětem psát a z opačné strany ani číst. Při psaní jsem prožívala rozpolcení dětí – musely tam nahoře čelit úplně jiné společnosti a po letech je opět vytrhli z prostředí, kde si zvykly, poté, co poznaly mnohem lepší životní styl. Některé děti pobyt na severu vnímaly jako prodloužené prázdniny, jiné si dnes vybavují hlavně bolest z odloučení.
Má váš protagonista, malý Amerigo Speranza, reálný předobraz?
Nemá, hlas sedmiletého chlapečka je mým hlasem. Představovala jsem si samu sebe v roli onoho dítěte: strach z cestování a toho, kdybych se měla odloučit od svých milovaných rodičů, hlavně maminky – sama jsem se dlouho ze svého rodného města vzdalovala, jen když jsem opravdu musela. Amerigo je sympaťák, žertuje a rád hraje na housle, ale bojí se osamění a toho, že už se nikdy nevrátí. To byl základní strach dětí i jejich rodin, ale chudoba byla taková, že šlo leckde o život.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
