Když hodí ministr šavli na stůl, je hotovo
Kultura hyne, a není to ani poprvé, ani naposled. Restrikce v ní probíhaly v 70. letech stejně jako dnes; jiné doby, jiné důvody, podobný efekt. Devalvují se nebo rovnou zanikají tištěná periodika, ve veřejnoprávní České televizi se šetří na každém kroku a ekonomům z velkolepých konceptů vypadává člověk jako bytost kulturní.
Na počátku 70. let nám normalizační režim na studiích na filozofické fakultě Univerzity Karlovy naservíroval seminář s názvem Aktuální otázky rozvoje socialismu v Československu. Byl samozřejmě striktně povinný, ale člověk, jenž ho vedl, nebyl úplný dogmatik a připouštěl i jistou míru pochyb o tom, jak se v okupované zemi utahují šrouby. Jednou z něj tak na náš dotaz po probíhajících restrikcích v kultuře doslova vypadlo: „To víte, když hodí ministr obrany na vládě šavli na stůl, je hotovo!“
Často si teď na ten výrok vzpomínám: týž agresor z roku 1968 se roztahuje jinde, šavle na stole má tentokrát svůj dobrý důvod a kultura hyne zas. A ne jen v poslední době. Všímám si toho na zdánlivých maličkostech, které ale dokumentují tentokrát naši dnešní kulturní omezenost.
Takový měsíčník Xantypa, vedený od 90. let nejprve Magdalenou Dietlovou a pak Michaelou Gübelovou, představoval jakýsi vyšší populár, kam rád psal kdejaký renomovaný publicista, spisovatel či kritik. Dnes se z něj s novým majitelem stal vyprázdněný nosič reklamy. Literární noviny vedené někdejším šéfredaktorem Reflexu Petrem Bílkem a navazující na tradice z 60. let zanikly pro nedostatek financí. A teď ze stejného důvodu skončil i Týdeník Rozhlas vycházející od roku 1923 a držící ještě jakous takous kritickou reflexi.
Připočtěte k tomu programovou i personální redukci v České televizi, ohlášenou na příští rok, na kterou určitě nejvíc doplatí právě kulturní pořady, a můžete rovnou zaplakat. Ve válce sice prý múzy mlčí, ale není to pravda. Mlčí spíš zákony a slova se ujímají noví dogmatici, do jejichž makroekonomických úvah se už málem nevejde člověk sám jako živoucí a strádající bytost, natož, nedej bože, bytost strádající nedostatkem kvalitní kultury a nízkou měrou její reflexe.
Taková cesta ke kulturní negramotnosti, byť vytyčovaná univerzitními vzdělanci, se nám nemůže nevymstít.
