Každá ovce má svoji individuální tvář. A co vše máme společného se slepicemi?
Pokud o některém svém bližním řekneme, že je to slepice, ovce, kráva nebo že se chová či vypadá jako prase, zpravidla to znamená, že si o úrovni jeho inteligence, samostatnosti nebo čistotnosti nemyslíme nic hezkého...
Což ostatně podporují i populární knihy jako Vejce a já od Betty MacDonaldové (1908–1958), jež vykresluje kuřata jako stvoření hloupá a smrdící (navíc se prý chovají často sebevražedně, aby hospodyni až zlomyslně působila co nejvíce problémů).
Poslední minuty plné radosti
Tím ale zmíněným zvířatům silně křivdíme. Nejnověji to ukazuje kniha Zvířata nejsou bez citu (vyd. Portál) s podtitulem Co víme o zvířecích emocích od Pera Jensena, profesora etologie na univerzitě ve švédském Linköpingu. I když se dnes často píše o překvapivě vysoké inteligenci šimpanzů, delfínů nebo vran, Jensen ukazuje, že bychom v tomto ohledu neměli podceňovat ani hospodářská zvířata. Kupříkladu každá ovce má svoji individuální tvář, podle které je ostatními jasně identifikovatelná. A také slepice projevují empatii a v komunikaci s ostatními produkují minimálně třicet odlišných zvuků. Z čehož autor nevyvozuje, že bychom je okamžitě měli přestat konzumovat, ale navrhuje opatření, jak jim maximálně zpříjemnit život. A dokonce i smrt; nejen proto, že je maso zvířat, která nebyla vystavena stresu, kvalitnější. Stylem, který poněkud připomíná Spalovače mrtvol, líčí kupříkladu linku, v níž jsou prasata na místo svého zabití vedena vlastní zvědavostí. Jejich poslední minuty jsou pak plné radosti z toho, že našla oblíbené pochoutky, takže konečnou elektrickou ránu si (prý) ani nestihnou uvědomit.
Nosnice vs. cestující v MHD
Skutečnost, že se mnozí tito živočichové často projevují destruktivně, apaticky nebo stereotypně neuroticky až mechanicky, není „přirozená“; spíše je důsledkem podmínek, ve kterých jsme je přinutili žít. Kupříkladu slepice mají přirozenou potřebu hrabat a rýpat se v zemi. Pokud jim to prostředí, v němž se nacházejí, neumožní, začínají se v tomto ohledu „realizovat“ na jiných jedincích svého druhu, kteří jsou právě k dispozici. Napadená slepice (nebo z podobných důvodů krvácející prase) může pak být uklována (či ukousáno) za velmi krátkou dobu. Nejde přitom primárně o projev agrese, ale vrozené zvídavosti, která má za daných okolností „příšerné následky“.
Autor přitom poukazuje na četné paralely mezi chováním lidí a nelidských živočichů, pokud žijí příliš koncentrovaní na jednom místě. Tak zmiňované slepice v přirozeném prostředí žijí v malých, stabilních skupinách, kde se všechny navzájem znají a bezpečně identifikují. Když ale počet jedinců naroste natolik, že o ostatních ztratí přehled, přestanou se navzájem vnímat individuálně, starají se jen samy o sebe a vyhýbají se jak konfliktům, tak spolupráci. Nepřipomíná vám to náhodou chování cestujících v metru během dopravní špičky?
