Aby mi dali moji démoni pokoj. Muzikant David Kollar chtěl trávit čas v blízkosti svých zahraničních idolů

Jak vás napadlo vydat knihu hudebních rozhovorů s vašimi současníky – zahraničními kolegy?

Byla to pro mě jakási jiná forma tvorby a kreativity. Chtěl jsem podat zprávu, o čem hudebníci z různých koutů světa v té divné době přemýšleli, co je během pandemie trápilo. Sice jsme spolu nemohli téměř dva roky vystupovat, ale díky práci na knize jsme zůstali v kontaktu.

V publikaci hodně řešíte úskalí současného hudebního byznysu, ale třeba i stres před koncertem či obavu vyjít po dlouhé době před posluchače na pódium. Kdo ze zpovídaných muzikantů vás nejvíc za­ujal?

S norským kytaristou Eivindem Aarsetem jsme rozebírali, jak je dnes, na rozdíl od sedmdesátých a osmdesátých let minulého století, mnohem snazší nahrávat vlastní hudbu, ale mnohem těžší s ní zaujmout – a kvůli digitální distribuci se jí paradoxně i uživit. Zaujal mě i podotek anglického muzikanta Stevena Wilsona, že poslední, co chtějí fanoušci progresívního rocku, je progres. Rozumějte jakýkoli postup, pokrok.

Vznikly během pandemie nějaké nové tvůrčí přístupy?

Ano, například pro filmovou tvorbu vznikla nová technologie pro nahrávání přes internet pomocí speciálních softwarů, kde nemáte žádnou latenci, tedy časovou prodlevu, a tak spolu mohou nahrávat hudebníci on-line různě po světě. Všichni se na monitoru vidí a s pomocí dirigenta společně hrají.