Bez dredů a na kost vyzáblý: Poslední měsíce života strávil jamajský král reggae nedaleko českých hranic
Bob Marley. Král reggae. Propagátor marihuany. Prorok rastafariánství, který světu hlásal lásku, harmonii a porozumění. Přesto přežil atentát na svou osobu, a i když pomáhal ostatním, péči o sebe nezvládl a zemřel naprosto zbytečně následkem zanedbané nemoci. Svůj poslední koncert odehrál 23. září 1980 v pouhých 36 letech.
Jamajka byla – a do velké míry stále je – chudá karibská země, kterou zmítá chaos. Na počet obyvatel je tu třeba nejvyšší počet vražd na světě. Ale Jamajčani jsou také velmi muzikální národ, který nejprve dal mixem amerického R&B a vlastních tradic světu nový hudební styl „ska“, ze kterého se na konci 60. let vyvinulo možná ještě populárnější – reggae. Nedá se říct, že by Bob Marley a jeho kapela The Wailers byli úplnými pionýry reggae, to byli například Toots and the Maytals, ale určitě si získali největší pozornost jak na Jamajce, tak hlavně v anglosaském světě.
Tam Bob Marley zazářil jako kometa hned při prvním britském turné v roce 1973, následující rok s albem Rastaman Vibration dobyl Ameriku a hned další rok se proslavil celosvětově hitem No Woman, No Cry. Západní svět prostě potřeboval hrdinu, který přišel z naprosto nuzných poměrů a který zcela uvěřitelně zpíval o lásce a porozumění, který bořil sociální i rasové hranice, a ještě u toho kouřil marihuanu, měl neskutečně dlouhé dredy a provozoval volnou lásku, protože kromě vlastní zákonné manželky (se kterou měl tři děti), zplodil dalších šest dětí s šesti ženami (a manželce to přitom nevadilo, protože tak žila také).
Nástup reggae v západní kultuře byl opravdu jako blesk. Jestli na začátku 70. let ho ještě v podstatě nikdo neznal, na jejich konci to byl zřejmě nejpopulárnější žánr na planetě. Turné Boba Marleyho a Wailers po evropských a amerických stadionech v roce 1980 totiž zbořilo všechny návštěvnostní rekordy – viděly ho 2 miliony lidí (nejvíc přišlo 100 tisíc v Miláně na stadión San Siro), což tehdy překonalo i Rolling Stones.
Bobovi bylo tehdy 35 a byl na naprostém vrcholu kariéry. Z něj už ho ale čekal jen tragický sešup. Po dvou vyprodaných koncertech v newyorské Madison Square Garden si šel 26. září 1980 zaběhat do Central Parku, ale při běhu zkolaboval. Ležel bezvládně na betonu, z pusy mu šla pěna. Sice se zmátořil a dokázal odejít po svých, ale následné lékařské vyšetření odhalilo rakovinu v posledním stádiu. Metastáze byly rozlezlé po celém těle, včetně mozku jater a plic.
Přitom Marley už tři roky věděl, že mu v těle začalo rakovinné bujení. V roce 1977 si při fotbale poranil nohu a při ošetření se zjistilo, že pod nehtem palce na noze měl zhoubný melanom – rakovinu kůže. I když lékaři doporučovali rychlou amputaci palce (aby se později nemusela amputovat třeba celá noha), on odmítl. Jako oficiální důvod uvedl svou víru – rastafariánství – která nepovoluje zásahy do lidského těla. Ale možná to byl spíš strach z toho, že by už pak nemohl tančit na pódiu a hrát svůj milovaný fotbal (stejně tak, když byl při pokusu o atentát na Jamajce v roce 1976 postřelen do ruky, odmítl si nechat vyndat kulku z paže, protože se bál, že by pak nemohl hrát na kytaru). Takže si nechal pouze odstranit nehet a samotný melanom, ale dál se už zranění nevěnoval a tvářil se, jako by neexistovalo. Všechno bylo v pohodě – až do září 1980… Tehdy lékaři vyřkli děsivou prognózu: král reggae už má před sebou pouze měsíc života.
Tehdy už se léčit nechal. A naopak zkoušel doslova psí kusy. Když standardní léčba chemoterapií nefungovala, nechal se převézt do Bavorska na alternativní kliniku dr. Josefa Isselse. Jakým způsobem ho léčili a jak tehdy vypadal, se můžete podívat v další epizodě Životů slavných. Ale nepřekvapivě, ani tady nesvedli zázraky. Bob Marley zemřel ve věku 36 let a je pohřben ve své rodné vsi na Jamajce s fotbalovým míčem, kytarou, prstenem, který dostal od etiopského prince, biblí a rostlinou marihuany.
