Maxim Velčovský: Jsme první generace zfetovaná lajkama
Letošnímu, 24. ročníku Designbloku (5.–9. října) dali pořadatelé motto LES. S kým jiným téma probrat, než s Maximem Velčovským (46), umělcem, jenž les vnímá jako dýchací pole, sází buky a sklo zkouší odlévat do speciálně vypěstovaných hub. Za „nejtoxičtější“ považuje sociální sítě a bývalého českého premiéra i dosluhujícího prezidenta.
Co první vás napadne, když se řekne les?
Les beru jako prostor pro mnoho organismů a bytostí. Je to zvláštní fenomén, už jen proto, že skoro úplně všechny lesy, které známe, vysadili lidé. Jedná se o umělou krajinu pěstovanou převážně z tržních důvodů, což, přiznejme si, je trochu bizár…
Les jako pole?
Les jako dýchací pole. To obstojí z ekologického pohledu, ale české lesy jsou opravdu tržním předmětem, tedy kromě chráněných pásem. Proto mám rád třeba Podyjí, které bylo „chráněno“ i během komunismu jako hraniční prostor. Vznikl tam největší československý land art, kde komunističtí pohraničníci vysekali dodnes viditelný zářez v hraniční krajině, aby viděli, kdo jim leze přes čáru. V tomto sektoru se paradoxně vyskytují chráněné rostliny a živočichové, protože tam nikdo nemohl. Vždycky, když jedu kolem, jdu se podívat na ty postupně zarůstající schody… Pak mám rád šlechtické zahrady. Když je lidé sázeli, přemýšleli v podstatě na dvě století dopředu, i když věděli, že se výsledku nedožijí. V Mariánkách, Buchlovicích nebo Ratměřicích dodnes rostou fantastické sekvoje, duby a buky, listnaté stromy z celého světa. Mě na tom fascinuje přesah nad člověkem a moment paměti stromů, jakési banky poznání.
Což se týká i zvířat.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
