Hlasy z Duceho Itálie. Fašisté na počátku vykonali mnoho do té doby nevídaného...
Nakladatelství Academia předkládá čtenářům dílo Fašistické hlasy Christophera Duggana, profesora moderních italských dějin na Readingské univerzitě v anglickém Berkshiru, který napsal mimo jiné Dějiny Sicílie a spoluautorsky se podílel na titulu Fašismus a mafie, stručná historie Itálie.
Fašistické hlasy nesou podtitul Důvěrné dějiny Mussoliniho Itálie. Je pozoruhodné, jak éra fašismu a nacismu nepřestává přitahovat pozornost ani dlouhá desetiletí po jejich porážce. Autor si všímá vývoje fašismu od jeho kořenů až po dozvuky v současnosti. Není tajemstvím, že duce se na Apeninském poloostrově dodnes těší v určitých kruzích popularitě a uznání, přestože není pochyb o tom, že Itálie se od konce druhé světové války ubírá cestou demokracie, a to bez ohledu na častou politickou nestabilitu.
Christopher Duggan své poznatky čerpal z dopisů, deníků, novinových zpráv, ale také ze spisů tajné policie, z písní a rozhlasových pořadů, což jeho knize jen dodává na autentičnosti.
Komický Mussoliniho fašismus
Řekne-li se dnes fašismus, případně nacismus (dokonce i v odborné literatuře tyto dva termíny splývají, ačkoli – aniž bychom chtěli slovíčkařit – nejde úplně o totéž), většina lidí se otřese odporem, a zejména příslušníci starší generace si tyto pojmy spojí s hrůzami vyhlazovacích koncentračních táborů, sadistickými vyšetřovacími metodami gestapa a dalšími zvěrstvy páchanými oběma násilnickými režimy. Jenže zvláště v případě fašistické Itálie to tak zcela jednoduché není.
Duce se totiž, především v první fázi svého vládnutí, těšil u většiny obyvatelstva značné podpoře a sympatiím. Ve volbách koncem března 1934 vyjádřilo 10 025 513 italských občanů svým „Ano“ jednoznačnou podporu režimu nastolenému po „pochodu na Řím“ 28. října 1922, přesně čtyři roky po vyhlášení samostatné Československé republiky, kdežto „Ne“ se odvážilo vyslovit pouhých 15 265 osob. Mussolini se ocitl na výsluní a prohlašoval: „Lid je tělem státu a stát je duchem lidu.“ Fašisté na počátku své éry vykonali mnoho dobrého a do té doby nevídaného například na poli sociálním, které předchozí, demokratické vlády okázale ignorovaly, dbali o zlepšování zdravotního stavu populace, takže šmahem je zatracovat je sice „politicky korektní“, nepostihuje to však charakter doby. Ostatně Mussoliniho fašismus vedle Hitlerova nacismu vždycky působil spíše tak nějak komicky.
Z fašistů partyzáni
Fašismus v Itálii si sám pod sebou podřezával větev rozpoutáním agresívních válek. V letech 1935 až 1936 sice porazil nesrovnatelně slabší Etiopii, jejíž obyvatelé na vlastní kůži pocítili hrůzy barbarského vedení války Italy a následné okupace, ale vstup země na Apeninském poloostrově do druhé světové války po boku nacistického Německa osud italského fašismu definitivně zpečetil. Někteří někdejší nadšení stoupenci duceho se postupně překabátili v levicové partyzány. Fašistické hlasy, abychom parafrázovali název Dugganovy knihy, zeslábly.
