Vlastně se nic nestalo. Běžná selhání jsou filmem, před kterým jen tak lehce neutečete
Nejzajímavější na snímku Běžná selhání režisérky Cristiny Groșanové je, že když jej sledujete, říkáte si, že až opustíte temno kinosálu, jistě odejdou i neurčité pocity zmatku a smutku, které vám jeho sledování způsobuje.
Jenže tenhle snímek nekončí závěrečnými titulky. Zvláštním způsobem ve vás doznívá, rezonuje, zůstává a mění se. Tu na něj i dva týdny po zhlédnutí myslíte jako na pravděpodobnou dystopii o blízké budoucnosti, tu se vám po ránu, když si na něj vzpomenete pod tlakem dennodenních zpráv, jeví jako relativně optimistický příběh z nejžhavější současnosti.
Třem hlavním hrdinkám se v Běžných selháních přitom nic tak „strašného“ neděje: selhávají jednoduše tím, že existují. Té nejstarší zemře manžel a vyhodí ji z práce, druhá, asi třicetiletá, se nepříliš entuziasticky stará o malého synka a celkově tak nějak neví, co se sebou, a ta třetí, třináctiletá, si zatím není jistá, jak dalece chce být ženou, a hlavně se chce co nejlépe postarat o svou kočku a její koťátka. Příběhy těchto tří originálních žen (v silných hereckých kreacích je ztvárnily Taťjana Medvecká, Beáta Kaňoková a Nora Klimešová) se ve snímku nakonec protnou v nákupním centru. Ovšem až poté, co do jejich životů zasáhne nejasná katastrofa, která se zpočátku nezdá tak zásadní…
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
