Marta Kubišová oslaví 80. narozeniny. Co pro ni znamenají chlebíčky? A co říkala v době soudu s Vondráčkovou?

Milan Tesař 2. dubna 2005 • 00:39

Osudný polibek s Dubčekem, který inspiroval pornosnímky|archiv Blesku, ČTK

Dnes poprvé se začtete do vzpomínek několika osobností na dobu, v níž se jejich osudy zkřížily s peripetií tohoto národa, nepřesně označovanou jako Pražské jaro. Může-li to soudit někdo, komu toho roku byly čtyři, byl rok 1968 jako každý jiný. Jako mnoho jiných dětí jsem si hrál s kačerem, jistě mnozí umírali a jiní lidé - protože je jim to vlastní - spřádali sny. Netrvalo však dlouho a v měsíci srpnu jsme přišli o jeden společný - totiž že si my, Čechoslováci, budeme vládnout bůhvíjak, ale sami. Takže například MARTA KUBIŠOVÁ na ten rok nezapomene nikdy. O tom ztraceném snu totiž zazpívala a otočilo jí to naruby celý život.

Jak vlastně zpěvačka do toho roku 1968 vstupovala? V plné síle! Na podzim 1967 měly v Rokoku premiéru Vrbovy a Krečmarovy Listy důvěrné, vlastně první samostatný recitál budoucích Golden Kids. Marta Kubišová byla v angažmá divadla Rokoko již čtvrtým rokem, nechala se nakrátko ostříhat a v lednu 1968 temnou písní Lampa ohromila posluchače na velké přehlídce české popmusic v Cannes, jež proběhla během festivalu MIDEM. Zástupci velkých světových vydavatelských domů se doslova prali o nakladatelská práva k písním Kubišové, Vondráčkové a Neckáře.

Francie, nebo Anglie?

Na MIDEM byl o nás fakticky zájem, už jenom proto, že si Francouzi nedovedli představit, že z Československa přijede někdo dobře oblečený a bude mít tak dobré písničky. Byla jsem ostříhaná nakrátko, protože pár měsíců předtím jsem byla zrovna taky v Paříži u jednoho známého kadeřníka, který mi poradil, že bude nejlepší zkrátit to vzhledem ke kvalitě mých vlasů. Lampu jsem zpívala v češtině, divákům jsem řekla dopředu, oč jde. Byli z toho u vytržení. Ten rok jsem Zlatého slavíka neobhájila, zato mě ale hrozně potěšilo, když na lednovém plénu zvolili Dubčeka, ačkoli jsem ho předtím neznala. Já toho měla plné zuby už jenom proto, že jsme s Helenou dostávaly každý osmý březen předvolání na Hrad, kde jsme musely paní Novotné a dalším soudružkám odzpívat Oh baby baby. Byly jsme ku posměchu celému divadlu, protože nikdo jiný se takové pocty nedožil. Jinak ale musím říct, že ani za Novotného nikdo do dramaturgie Rokoka nezasahoval, věděli jsme, kdo na nás donáší, dotyčný herec nakonec zůstal venku při naší túře po západním Německu. 

V polovině dubna jsme odjeli do Francie znova, byl to důsledek naší úspěšné lednové mise. Náš pobyt se nakonec protáhl, vinou studentských nepokojů nelétala letadla. Nakonec jsme tam byli přes měsíc, a to na osobní pozvání šéfa pařížské Olympie Bruna Coquatrixe. Hrozně se bál, aby se nám něco nestalo během pouličních potyček demonstrantů a policie. Přesto, když jsme jedno odpoledne vyšli z kina na bulváru St- Michel, navštívili jsme jedno z prvních představení Bonnie And Clyde - a myslela jsem, že ten film pokračuje. Všude spousta lidí, zmatek, násilí. Měla jsem hlavně děsný strach o Vaška, protože neuměl francouzsky, a já si říkala: jestli se připlete do nějaké metelice, vůbec nebudeme vědět, kde sedí a jak ho najdeme. Pan Coquatrix nás raději propříště vybavil automobilem, který nás v těch dramatických dnech vyvážel mimo Paříž, do Versailles a zámků na Loiře. 

Naopak v Paříži nás Coquatrix vodil po samých gurmánských restauracích a vyprávěl: „To jsou mí českoslovenští přátelé, " a my měli aplaus v hospodách, aniž jsme museli zazpívat notu. Takže si umíte představit, jak nás přijali v Olympii. Vystoupili jsme v půlhodinovém bloku tamní populární herečky Jacqueline Maillanové. Já dostala do Olympie lano na půl roku, ředitel mě přemlouval, kdybych tam ještě půl roku zůstala a nechala si narůst dlouhé vlasy, že mi sežene ještě lepšího manažera, než je Johnny Stark, který zastupoval Mireille Mathieu. Moc se mi nechtělo, ale konejšila jsem ho, že se vrátím, až se to tam přestane mydlit. Upřímně řečeno, souběžně jsem kalkulovala s nabídkou od Davida Bilcka, producenta z Anglie. Moc o mě bojoval, jenže když Pragokoncert řekl, že chce osmnáct procent ze všech mých honorářů, zklamaně mávl rukou a řekl mi: „Jim bys dala osmnáct, mně pětadvacet a tobě by nezůstalo nic." Pořád jsem čekala, až se Pragokoncert umoudří, protože jsem věděla, že Darek Vostřel by mě pustil. Už jsem byla v Rokoku čtyři roky, Helena s Vaškem o rok míň. My tři jsme k sobě patřili, ve Francii jsme se ohromně sblížili. Byli jsme tehdy v Rokoku za ty děti a Walda Matuška a Karel Štědrý, to byli ti dospělí.

Telegram Dubčekovi

Tehdy, když jsme se vrátili z cest, to bylo někdy v červnu, říkali jsme si s odstupem toho měsíce, jak jsou ty český holky elegantně a sebevědomě oblečené. Silnice sice nebyly tak čisté, nebylo tu tolik neónů, ale lidi nám přišli tak správně rozevlátí. Zatímco v Paříži byla pořád děsná zima, tady už bylo teplo. 

Dubček mi byl sympatický taky tím, že ustál veškerou kritiku, která mu padala od komunistů na hlavu. Říkala jsem si: to musí být frajer, když si tohle nechá líbit a nikoho nezavře. V létě jsme si s Helenou čtrnáct dní přivydělávaly vedle divadla. Odpoledne mívala Helena recitál v Liberci, já v Jablonci a večer jsme si to prohodily. Byla jsem tam se svými dvěma psy a slyšela zrovna v rádiu, jak si o Dubčeka soudruzi zase čistí boty. Bylo mi ho líto, tak jsem mu poslala telegram, že když mu bude smutno, že mu přijdeme zazpívat. Poslala jsem mu to rovnou z Liberce, to si pamatuju, jak z toho byla ženská v recepci paf. V divadle jsem brala asi 1450 korun měsíčně, takovéhle bokovky nám pan ředitel povoloval. S nimi jsem si vydělala někdy i pět tisíc, a stejně jsem byla permanentě dlužná mamince. Pamatuju si, že když jsem už měla na látku, zase jsem neměla u Rosenbaumů na ušití. A tak to chodilo každý měsíc. Přitom bavit jsem se moc nikam nechodila, protože jsem měla psy a všichni to o mně věděli. Já bývala hrozně ráda doma. Když jsme se učili písničky, bývali jsme u Heleny v Přemyslovské ulici a v Rokoku. 

V červenci za mnou do Liberce přijel bratr a říkal: sem určitě vlítnou Rusové. Dělala jsem si z něj legraci, že už vážně neví, jak by tu Helenu upoutal. Ona se mu hrozně líbila. Když přišli, brácha byl pracovně v zahraničí, my s maminkou čekaly, až se vrátí, protože jsme chtěly odjet taky, ale někdo musel zalít kytky a zůstat s babičkou. No, už jsme neodjely.

Bez not

Toho roku jsem vyhrála Bratislavskou lyru s Brabcovou a Radovou Cestou. Já tam zpívala „harmoniku kdo dal do křoví a kdo na ni hrál", a tak když jsem v srpnu viděla záběry ruských tanků v Praze od kameramana Honzy Eisnera, s hrůzou jsem si uvědomila, že jsem vlastně nazpívala ódu na Rusy. A řekla si, že to chce novou písničku. Modlitba byla z posledního dílu seriálu Píseň pro Rudolfa III., nazvaného Hrabě Monte Christo, ale slavnou se stala dávno před tím, než byl závěrečný díl v říjnu v televizi odvysílán. V titulcích musela být douška, že autoři se omlouvají, že písnička se stala slavnou už mimo tento díl. 

Byla jsem přesvědčena, že s Rusy si nikdo za rokovací stůl nesedne. Měla jsem dojem, že si tou invazí k nám hrozně poškodili pověst, že to byl z jejich strany těžký přehmat, a v tom duchu jsem pořád jednala. Na přelomu října a listopadu přichystala maminka party na oslavu jednak mých narozenin, jednak na oslavu založení Golden Kids. Pamatuju se, že navařila veliké dobroty, jatýrka a tak. V lednu 1969 na předávání Slavíka jsem ještě zpívala Modlitbu - ještě mi ho předával Dubček - ale v létě na Bratislavské lyře už mi řekli, že ji neodvysílají v televizi, a sebrali muzikantům noty, aby měli jistotu, že nezazní v mém dvacetiminutovém recitálu. 

Od léta mi holky z fanklubu začaly říkat, že mě sdělovací prostředky přestávají hrát, ale mně to bylo úplně jedno. Byla jsem si prostě stoprocentně jista, že mně režim ublížit nemůže. A to jsem se tedy spletla.

Honza Dědek 28. ledna 2010 • 10:00

Nový Čas

Navštívil jsem dva koncerty. První byl ve vyprodané Lucerně a zpívala Helena Vondráčková. Ten druhý v Ungeltu s kapacitou necelých sto míst, na pódiu stála Marta Kubišová. Kdysi kolegyně a kamarádky Te’d proti sobě stojí před soudem a nemluví na sebe. Dneska se tyhle dvě neposadí k jednomu stolu. Souhlasily ale s paralelním rozhovorem. 

Vzpomenete si, co jste dělaly 17. listopadu 1989?

HELENA VONDRÁČKOVÁ: Nemohla jsem zůstat stranou a účastnila se celé řady těchto mítinků. Jenomže v okamžiku, kdy se umělci rozhodli pozastavit svoji činnost, měla jsem už dlouho dopředu podepsanou smlouvu na vystoupení u Mazurských jezer v Polsku. Nemohla jsem tam dost dobře neodjet, tak jsem se ptala Ladislava Kantora a Petra Čepka z Občanského fóra, co mám dělat. Shodli se, že by to bylo dobře, abych tam jela, protože bych s sebou mohla vzít nějaké materiály a informovat tamní veřejnost, co se děje v Československu, ale že to ještě probereme s Václavem Havlem, ať tedy přijdu druhý den do kavárny Metro. To jsem udělala a hned ve dveřích jsem potkala Havla; byl rád, že mě zase vidí, protože naposledy jsme se setkali někdy v roce 1968. S mou cestou do Polska okamžitě souhlasil a hned se mě také ptal, jestli umím oslovit polskou televizi. To pro mě nebyl problém - zavolala jsem do tří polských televizí a při mém příletu 24. listopadu mě na letišti čekaly štáby, kterým jsem na kameru vylíčila, co se u nás doma vlastně děje. Jarek Nohavica mi pak říkal, že tohle mé vystoupení v televizi viděl, a že to bylo moc dobře. 

MARTA KUBIŠOVÁ: Slíbila jsem tehdy studentům, že jim na Albertově zazpívám státní hymnu, ale než jsem vyzvedla dceru ze školky, byly už na Karlově náměstí odkloněné tramvaje, tak jsme musely pěšky - než jsme dorazili na místo, čelo průvodu už se dávalo do pochodu směrem na Vyšehrad. Snažila jsem se dceru přimět, abychom šly taky, ale byla unavená a pořád fňukala, tak jsme se po chvíli obrátily a vyrazily domů. Do Motola jsme dorazily kolem šesté, asi v sedm volala Olga Havlová a vyprávěla mi, že na Národní třídě se děje něco moc ošklivého. To mě překvapilo - byla jsem přesvědčená, že na 50. výročí studentských manifestací u příležitosti pohřbu Jana Opletala si dá státní moc větší pozor. Nedala, a tak začala sametová revoluce. 

A už 21. listopadu 1989 jste poprvé zpívala na veřejné demonstraci - jak jste tenhle okamžik vnímala?

M. K: Vůbec jsem nechápala, co se to se mnou a kolem mě děje. Všechno to bylo tak strašně neuvěřitelné, až člověku nezbývalo nic jiného než tomu věřit - stačí si vzpomenut na okamžik, kdy z balkónu Melantrichu společně zpívali davům lidí na Václaváku státní hymnu Karel Gott a Karel Kryl; o pár dní dřív něco nemyslitelného! 

I vy jste veřejně vystupovala během sametové revoluce. Jak vás v té době vnímali kolegové?

H. V.: Zúčastnila jsem se celé řady setkání umělců, například v Semaforu nebo Činoherním klubu, kam mě pozvali Jiří Suchý a Jiří Menzel. Ve Vinohradském divadle jsem byla vyzvána, abych vyjádřila svůj politický postoj nejen za sebe, ale i za celou oblast populární hudby, což jsem pochopitelně udělala. Sice se už v té době začaly objevovat výkřiky, které mě označovaly za režimní zpěvačku, ale od uměleckých kolegů jsem ani na okamžik nepocítila, že by mě mezi sebou viděli neradi. 

V roce 1990 vznikly první soukromé gramofonové firmy, vydávající především do té doby zakázané umělce a zcela nová jména. Jak jste to vnímala?

H. V.: To bylo zvláštní, velmi hektické období. Lidé se soustřeďovali především na vystoupení těch umělců, kteří v minulých dvaceti letech vystupovat nemohli. Ale když jsem se zpětně podívala do svého tehdejšího kalendáře, byla jsem sama velmi překvapená, že zájem o má vystoupení neopadl a práce jsem měla, na rozdíl od některých mých kolegů, pořád dost. Akorát když jsem tehdy chtěla natočit novou desku, tak jsem překvapeně zjistila, že je velmi těžké získat dostatek původního materiálu, protože skladatelé a textaři najednou pošilhávali po podnikání. A tak jsem se domluvila s aranžérem a dirigentem Vladimírem Popelkou, že bych si ráda splnila svůj sen a natočila desku s melodiemi z nejslavnějších světových muzikálů - tak vznikla deska The Broadway album. 

Ani na okamžik vás nenapadlo, že by nové poměry mohly ukončit vaši kariéru?

H. V.: Tuhle obavu jsem v žádném případě neměla. Vždycky jsem si říkala, že když člověk něco umí a může se prokázat určitou kvalitou, tak se přece neztratí. A budoucnost mi dala za pravdu... Jen jsem si nebyla příliš jista, jak to bude v mém případě s vydáváním desek, jestli o mě bude mít nějaká gramofonová firma vůbec zájem. Ale nakonec se ukázalo, že i tyhle pochyby byly mylné. Někdy koncem roku 1991, kdy do Prahy přijel divadelní producent Adam Novák, jsem navíc dostala velmi lákavou nabídku na roli Fantine v muzikálu Les Miserables - a dodnes jsem přesvědčená, že to byl jeden z nejlepších a nejúspěšnějších muzikálů, ve kterém jsem kdy vystupovala. 

Brala vy jste naopak nástup devadesátých let jako svou druhou pěveckou šanci?

M. K.: Vůbec ne! Muzikant Pavel Větrovec mi sice dodneška říká, že jsem tehdy měla úžasnou startovní pozici, ale já to tak nebrala. Vždyť až do ledna roku 1990 jsem pořád ještě chodila do práce, teprve pak jsem předala svou kancelář ve Výstavbě sídlišť, kde jsem od roku 1981 byla zaměstnána jako referentka zásobování. Ještě v prosinci jsem se společností Supraphon podepsala smlouvu na reedici svého jediného alba ze šedesátých let a v práci si vzala dvouletou neplacenou dovolenou - řekla jsem si, že uvidím, co se bude dít. Znovuvydané desky Songy a balady se prodalo přes tři sta tisíc kusů, ale tantiémy tehdy činily pouhých osm haléřů z desky. Bylo mi tedy jasné, že pokud se nechci vrátit zpátky do práce, budu muset zase začít zpívat. Definitivně jsem si o tehdejším show-businessu přestala dělat iluze už v roce 1990 při mém prvním koncertu v Lucerně po dvaceti letech, který natáčela Československá televize, produkoval Zdeněk Rytíř a kde jsem vystupovala s orchestrem Luboše Andršta a sborem Ladislava Kantora - ve finále se všichni pohádali, zda mají nechat Václava Neckáře a Helenu Vondráčkovou stát v řadě gratulantů. 

Co pro vás bylo nejtěžší při návratu na hudební scénu?

M. K: S hlasem jsem toho moc nadělat nemohla - ten mám pořád stejný. Nikdy jsem ho nešlechtila a nikdy ho šlechtit nebudu - mám takový hlas, jaký mám. Ostatně starší generace by mě ani jinak slyšet zpívat nechtěla a mladí už si na něj taky zvykli. Je vlastně zvláštní, jaká strašná spousta mladých lidí na mě chodí - to mě samozřejmě nesmírně těší, ale na druhou stranu mě to rozhodně nedonutí k tomu, abych šla na plastiku a začala nosit minisukně. Nemám vizážistku, nemám stylistku, nemám kostymérku - tyhle věci neřeším, na to mám až příliš zdravý rozum. Jediné, v čem jsem ustoupila tlaku okolí, byla barva vlasů - v roce 1989 jsem se nechala vmanipulovat do tmavého přelivu na své šedivé vlasy; všichni říkali, že mě ta bílá hlava dělá zbytečně starší, tak jsem je nakonec poslechla. Ale to byla jen drobnost. Nakonec největším problémem bylo najít po sametové revoluci vhodné skladatele. 

Očekával bych, že v roce 1990 se budou všichni skladatelé a textaři předhánět, aby mohli psát písně pro tehdy nejpopulárnější zpěvačku v zemi.

M. K.: Třeba Petr Hapka mi napsal píseň Merilyn, ale zatelefonovala mi Hana Zagorová a říká: „Ale Marti, vždyť já tu Merilyn taky zpívám, dokonce je to stěžejní písnička mého současného recitálu ..." Co jsem na to měla odpovědět? Tak jsem jí řekla, že když je to pro ni stěžejní písnička, tak ať si ji nechá. Pak jsem se dozvěděla, že Hapkovi vynadala do konjunkturalistů, a od té doby už jsme se s Hapkou nad ničím nesešli. 

Nicméně v roce 1991 jste vydala po dvaceti letech nové album Někdy si zpívám, o dva roky později desku Songy a nálady. Jak jste snášela jejich poměrně chladné přijetí?

M. K.: Žádná z mých polistopadových desek nebyla přijata moc dobře. Natočila jsem třeba desku Vítej, lásko, která vznikla na základě stejnojmenného recitálu, v němž jsem zpívala zhudebněné básně mého dlouholetého kamaráda Jana Schneidera - v rádiích z toho nikdy nezazněla ani písnička. Údajně proto, že jsem se jim takzvaně nehodila do formátu, z čehož jsem vyvodila závěr, že točit dnes desky je zbytečné. A hlavně kontraproduktivní, když publikum ode mě chce slyšet především věci ze šedesátých let. 

Pro většinu lidí jste zkrátka Modlitba pro Martu. Neleze vám ta písnička už na nervy?

M. K.: Nakonec ji na každém koncertě lidem zazpívám, ale myslím si o tom své ... Trapné je, že ten text je dodnes aktuální! 

V roce 1994 se s velkou slávou vrátili na koncertní pódia Golden Kids...

H. V.: Vlastně to celé inicioval Václav Neckář, když na svůj koncert do karlínského divadla pozval jak Martu, tak mě. Dodnes si naprosto přesně pamatuji, jak jsme s Martou seděly v šatně a já jí říkala: „Marti, v případě, že by ses rozhodla pro znovuobnovení Golden Kids, byť i jen formou jediného koncertu, tak jsem jako tvoje dlouholetá přítelkyně připravená ti ve všem pomoct. Přece jen jsi dvacet let mimo show-business, což je šíleně dlouhá doba, zatímco já za tu dobu získala spoustu zkušeností, takže ve mně můžeš mít dobrou rádkyni. Ale byla bych moc nerada, kdyby někdo měl mít pocit, že se snažím šplhat po tvé současné popularitě." Nápad byl na světě. A vzápětí o tento projekt projevil zájem Adam Novák, s nímž jsem měla jen ty nejlepší zkušenosti a mohla ho vřele doporučit. A tak se 3. listopadu 1994 konal v beznadějně vyprodané Lucerně první koncert Golden Kids po více než dvaceti letech - sjeli se lidi snad z celého světa a všichni to obrečeli, od dětí po babičky, včetně nás samotných. 

M. K: Rozhodně jsem tehdy neměla pocit, že by Helena nebo Vašek chtěli někam šplhat po mých zádech. Spousta lidí se mě tehdy sice ptala, proč s nimi chci vystupovat, ale já všem odpovídala, že to jsou moji dlouholetí kolegové - přece se od nich najednou nebudu odtahovat jen proto, že oni směli před rokem 1989 pracovat a já ne; Helena s Vaškem mé tehdejší postavení nezavinili! Na druhou stranu musím přiznat, že se mi zpočátku nápad s návratem Golden Kids moc nezamlouval, taky jsem říkala: "Heli, já nevím, takové dřiny kvůli jednomu představení." Ale Helena mě ujistila, že Adam Novák nám zorganizuje celou šňůru, záznam koncertu vyjde na desce a bude ho přenášet televize, objeví se dokonce i kniha. Ani Vaškovi se to moc nezdálo, ale nakonec jsme v den premiérového vystoupení smlouvu s Adamem Novákem podepsali. Tím jsme se bohužel dostali do jeho područí a já teprve posléze zjistila, že muzice moc nerozumí. Nerespektoval řadu mých přání a požadavků, navíc, aniž by nám to řekl, tak k nám přibral nějakou holku ze Slovenska, která vystupovala mezi mnou a Helenou. Pak jsme zjistili, že si od jejího manžela půjčil nějaké velké peníze, tak jsem koukala, jak od něj co nejrychleji zmizet. 

Co pro vás znamenal nástup první soukromé televizní stanice Nova v roce 1994?

H. V.: Ten mi samozřejmě hodně pomohl - a nejenom mně, ale i řadě mých kolegů, od Michala Davida přes Jiřího Korna až ke Karlu Gottovi. Ale pokud by ty hvězdy minulého režimu nic neuměly, jak se tehdy psalo, a jejich tvorba by nikoho neoslovovala, těžko by je televize, navíc soukromá, zvala do svých pořadů. Televize je velmi mocné médium, které má obrovský vliv na popularitu umělců. Proto je mi o to víc líto, že v dnešní době většina hudebních pořadů, které nás bavily a v nichž jsme rádi účinkovali, z obrazovek vymizela - v současné době mají zpěváci možnost na sebe upozornit tak akorát na silvestra a v pořadech typu Miss aerobic. 

M. K.: Neúčinkovala jsem sice v estrádách typu Zlaté mříže, ale objevila jsem se třeba v programu Čtrnáct žen Karla Gotta. Bohužel to bylo v období těsně po operaci tlustého střeva, kdy jsem měla zavedený vývod. Když natáčení trvalo celý den a nebralo konce, tak jsem pochopitelně začínala být pořádně naštvaná, protože jsem se deset hodin nemohla napít ani najíst. A když jsem ještě ke všemu našla na drahých večerních šatech přilepenou žvejkačku, tak jsem si říkala: „No do háje, tak to se mi to tedy opravdu vyplatilo!" 

V roce 1995 vám prezident Václav Havel udělil státní vyznamenání - medaili Za zásluhy, později i Svatováclavskou cenu -, co pro vás tahle ocenění znamenala?

M. K.: Mě ceny nedostávají - jeden den jste nahoře, druhý den dole! Dostala jsem i doživotního Zlatého slavíka a vůbec nevím, kam jsem ho doma založila. Stejně jako když jsem obdržela platinovou desku za půl miliónu prodaných nahrávek - postavila jsem si ji doma na klavír a kocouři ji srazili za piano; byla tam až do doby, než jsme malovali. 

To vás v roce 1998 nepotěšilo ani uvedení do Síně slávy či Cena Thálie za roli v muzikálu Líp se loučí v neděli, kterou jste získala v roce 2002?

M. K.: Cenu Thálie jsem nechala v Divadle Ungelt, doma by mi ji kocouři akorát rozbili... Pro mě ceny znamenají „radost na půl dne", pak zase rychle zpět do každodenní bitvy - pokud se totiž někdo rozhodne připravit vás o existenci, žádné ocenění vám nepomůže. 

V roce 2000 začal váš velký návrat na absolutní vrchol - vydala jste desku Vodopád, píseň Dlouhá noc se stala hitem roku 2001...

H. V.: Vím, že se tehdy hojně psalo o mém comebacku - ale copak já jsem někdy přestala zpívat? Pohybuji se na hudební scéně bez přestávky od roku 1964, a nikdy jsem neměla pocit, že bych se musela škrábat ze zapomnění zpět na vrchol. Možná že chvíli po sametové revoluci byli v médiích vidět jiní, do té doby zakazovaní umělci, ale ti většinu veřejnosti zklamali, protože nic světoborného nepředvedli. Není divu, že se zájem obrátil zase k těm, kteří něco uměli. Navíc já už v roce 1998 vydala ve spolupráci s Vašem Patejdelem desku Nevzdám se hvězdám, na niž v roce 2000 navázalo album Vodopád, se kterým jsme se strefili do tehdejšího vkusu posluchačů - nejenom že jsme oslovili moji generaci, ale tuhle desku si zamilovali i mladí. Najednou zněla na všech diskotékách a já se nestačila divit, co se to děje. Michal David mi tehdy na tohle album napsal několik překrásných písniček, mezi nimi i megahit Dlouhá noc. Člověk pranýřovaný za svou spolupráci s Frantou Janečkem a označovaný za režimního hudebníka - nikdo už ovšem nenapsal, že ten kluk má úžasný talent, dokáže skládat megahity a komponovat muzikály, na které chodí mraky lidí. Ukažte mi jednoho jediného z dříve zakázaných umělců, jenž něco takového dokázal! 

V roce 2002 jste od Akademie populární hudby získala Anděla v kategorii Zpěvačka roku a zároveň jste byla uvedena do Síně slávy - co to pro vás znamenalo?

H. V.: Strašně mě překvapilo, že se akademici shodli na tom, že bych si takovouhle cenu zasloužila. Dodnes mám sošky Andělů doma vystavené na čestném místě. Ale strašně mě to potěšilo, opravdu! Ze všech cen, které jsem za svůj život získala, jsem měla radost - ať už jsem je dostala v jakémkoliv režimu. Mnoho umělců se před rokem 1989 velmi vynasnažilo, aby získali titul zasloužilého nebo národního umělce - a jakmile se změnil režim, tak se od tohoto ocenění veřejně distancovali a zatratili ho. To mi nepřijde příliš morální - alespoň já mám zasloužilou umělkyni zarámovanou a pověšenou ve své síni slávy. Vždyť to bylo ocenění mé práce nejen doma, ale i v zahraničí, tak proč bych si ho neměla vážit? 

Za uplynulých dvacet let jste vydala sedmnáct nových desek, pravidelně vyprodáváte Lucernu, jste k vidění v televizi a vystupujete často v zahraničí. Přitom před dvěma lety vám bylo šedesát. Co vás nutí ještě nahrávat nové desky a koncertovat?

H. V.: Hnacím motorem a obrovskou motivací je pro mě především neustálý zájem publika a mých fanoušků - jak o moje koncerty, tak o moje desky. Důležité je pro mne i to, že mě tahle práce i po těch mnoha letech neustále baví. Koho by netěšil bouřlivý potlesk vestoje? Nebo nadšené ohlasy na novou desku, jako se mi to stalo koncem loňského roku, kdy mi spousta lidí v reakci na DVD Helena Live z koncertu v Lucerně a album Zůstáváš tu se mnou řekla: „Heleno, to je bomba!" Takže není důvod padat na kolena a přestávat zpívat - dokud budu schopná dva dny za sebou po střechu naplnit Lucernu, tak jako krátce před posledními vánocemi, dokud mi to bude zpívat, tak vůbec nebudu řešit, kolik mi je let, a dál budu vystupovat! 

Za posledních dvacet let jste natočila pět nových desek, uvedla několik recitálů, už osmnáct let moderujete pořad Chcete mě? a před sedmi lety jste oslavila své šedesáté narozeniny. Co je pro vás největší motivací do další práce?

M. K.: Vždycky jsem ze sebe úplně na mrtvici, když se slyším říkat, že vůbec netuším, kolik let ještě u zpívání vydržím. Kdo ví, jak dlouho se na mě lidi budou ochotni koukat. A navíc - já nejsem hnaná nějakou touhou natrhnout někomu brko, to opravdu ne. V současné době jsem ze všeho, co se kolem mě děje, pořádně unavená. Od roku 2005 jsem nevydala žádnou novou desku a nemám pocit, že se v tomhle ohledu ještě někdy něco změní; maximálně vydám jen záznam nějakého koncertu. Z prodeje desek stejně dneska nezbohatnete, už se ani nevyplatí je točit. To raději budu zpívat koncerty pro lidi, kteří mají rádi můj repertoár, byť ten lety prověřený, a dál spoléhat na to, čím mě obdařil pánbůh. 

U příležitosti čtyřicátého výročí Golden Kids se měl konat už druhý comeback tohoto tria. Připravované turné skončilo u soudu. Producent Martin Michal se svou manželkou Helenou Vondráčkovou podal žalobu pro odstoupení od ústně uzavřené dohody na Martu Kubišovou a požadoval po ní odškodnění ve výši 1,3 miliónu korun. Soud v listopadu loňského roku nepravomocně rozhodl, že Marta Kubišová nic platit nemusí, žalující strana však tímto nepovažuje spor za ukončený.

Ústavní soud (ÚS) v květnu 2015 definitivně potvrdil, že zpěvačka Marta Kubišová nemusí platit Agentuře MM Praha 1,38 milionu korun kvůli zrušenému turné tria Golden Kids. (poz. red.)

red 14. října 2010 • 00:15

Prosinec 1989, Václavské náměstí.|Foto Aha! – David Kundrát, Marek Pátek, Alexandr Malachovský, Martin Pekárek, ČTK, ara

Marta Kubišová (67): Všichni ji známe. Dnes ji však představujeme poněkud netradičně ve Výslechu X, v nové rubrice Reflexu. Nechali jsme se volně inspirovat dotazníkem Marcela Prousta.

Jste hrdá na nějakého Čecha, který udělal pro tuto zemi něco zásadně pozitivního?

Napadá mě mnoho jmen, ale zejména Václav Havel.

Kterou postavou historie či literatury nejvíce pohrdáte?

Bobligem, inkvizitorem z románu Kladivo na čarodějnice. Také soudci, kteří soudili na politickou objednávku.

A kdo zemi nejvíce škodil, komu byste dala reflexovské never more?

Napadají mě opět různá jména, ale nebudu jmenovat, nechci být znovu na indexu.

Pamatujete si, co jste dělala 17. listopadu 1989?

Po práci jsem vyzvedla dceru a pospíchaly jsme na pražský Albertov, kde jsem měla zazpívat hymnu. Tramvaje ale jely po jiné trase, takže jsme nestihly začátek demonstrace, pak jsme se připojily. Dceři Kátě bylo deset, takže večer jsme už byly doma.

A 11. září 2001?

Hned jak jsem se to dozvěděla, zapnula jsme si televizi a koukala na zprávy.

Co je podle vás největším neštěstím světa?

Terorismus a extremismus.

Jaké omyly odpouštíte nejsnadněji?

Rodinných příslušníků.

Jakých vlastností si nejvíce ceníte u muže?

Serióznosti a inteligence.

Jakých vlastností si nejvíc ceníte u ženy?

Týchž. 

Oblíbená ctnost? 

Hrdost, nezávislost a pokora.

Oblíbená zábava?

Sledování dokumentů o zvířatech a přírodě.

Váš hlavní charakterový rys?

Lehce skeptická optimistka.

Čeho si nejvíc ceníte u přátel?

Upřímnosti.

Jaká byste chtěla být?

Dokonalá.

Jaký talent byste chtěla mít?

Chtěla bych občas provést zázrak.

Jaká je vaše oblíbená postava v dějinách?

Ježíš Kristus.

A oblíbený malíř?

Jan Zrzavý, Claude Monet.

Oblíbený skladatel?

Leonard Bernstein, George Gershwin.

Oblíbená květina?

Modrá hortenzie.

Oblíbený pták?

Vrabec.

Oblíbený spisovatel?

Aldous Huxley, James Herriot, Betty MacDonaldová.

Oblíbený básník?

Rudyard Kipling, Jan Schneider.

Oblíbená jména?

Sofie, Samuel, Káťa.

Kým byste chtěla být?

Jaguárem. Je to nádherné zvíře.

Co nejvíc nesnášíte?

Velikášství a nátlak.

Jak byste chtěla umřít?

Ve spánku.

Existuje Bůh?

Ano.

Hana Benešová 26. června 2014 • 00:15

Marta začínala svou kariéru v 60. letech.|Divadlo Ungelt, archiv Blesku

„Mně se nejvíc líbí stateční a pevní lidé. Vždycky se mi líbili ti, kteří byli rovní. Jsem hrdá na to, že můžu říkat, že jsem Češka. Náš národ je obdivuhodný,“ prohlásila v polovině září 1968 tehdy pětadvacetiletá Marta Kubišová (71). Od vpádu vojsk Varšavské smlouvy neuplynul ještě měsíc. O deset let později, po jednom z výslechů, estébáci do spisu Marty Kubišové zapsali: „Je ochotná snášet jakékoli příkoří. Nic ji neodradí.“ Před její zásadovostí byli bezradní.

Měla jste jasno v tom, co je ­správné.

To si pište.

Přečtěte si, co o vás řekla pětadvacetiletá zpěvačka Sára Vondrášková. Je mezi těmi, které Reflex oslovil, aby jmenovali osobnost, jíž si váží a rádi by se s ní setkali (viz materiál České vážení; pozn. red.).

Dcera Marty Kubišové, Kateřina, která je u rozhovoru přítomná, čte nahlas:

„Marta Kubišová je pro mě symbolem statečnosti… Má ryzí charakter a nezapomenutelný hlas.“ Mamčo, to je krásný!

Marta Kubišová: Jak na pomník.

Kateřina: Mamča je cynik.

Marta Kubišová: To víte, že mě to těší. Sáru jsem neznala. Káťa mi až v autě cestou na společné focení pustila její písničku. Zpívá velmi dobře, má zajímavý hlas. Bylo to příjemné setkání.

Co nevidět půjde do kin film Magický hlas rebelky. Přemlouvala vás režisérka Olga Sommerová k natáčení dlouho?

Olga mi vysvětlila, že se bude natáčet celý rok. Kategoricky jsem prohlásila: „V žádném případě, to musíme odložit!“ Zrovna jsme v Ungeltu zkoušeli muzikál Touha jménem Einodis o baronce Sidonii Nádherné a přišlo mi nemožné, aby u toho ještě vznikal dokument. Milan Hein (majitel a umělecký ředitel Divadla Ungelt; pozn. red.) mě přesvědčil, že to půjde. Ze začátku se v divadle filmovaly naše zkoušky s Anetou Langerovou, která představuje mladší verzi Sidonie – Donie. To ještě šlo. Pak přišly exteriéry, dvanáctihodinová natáčení. Připadala jsem si lapená do sítě a v tichosti běsnila.

V dokumentu i ve vypjatých okamžicích zůstáváte naprosto klidná. Věděla jste dopředu, co vás během natáčecího dne čeká?

Vůbec. Neměla jsem ani scénář, jen stručnou synopsi. Pro mě to bylo mírné dobrodružství. Olga mi sice vždy prozradila, kam jedeme, ale co se tam bude dít, jsem už netušila. Řekla třeba, že vyrazíme do Poděbrad, a já neměla zdání, co se tam odehraje, že navštívíme sklárny, kam jsem nastoupila po maturitě. Tehdy už byl táta zpátky z vězení, ale ve škole mi sdělili, ať na vysokou zapomenu, jdu rovnou do průmyslu – a až mě dělnické prostředí zocelí, doporučí mě ke studiu. Třikrát jsem se hlásila na vejšku – pochopitelně zcela marně.

Co jste chtěla studovat?

Medicínu. Táta byl nejlepší internista v Poděbradech.

Proč ho vlastně zavřeli?

Za poškozování socialistického zdravotnictví. Táta, stejně jako ostatní soukromí praktici, musel ve třiapadesátém zavřít ordinaci v Městci Králové. Oznámil, že svůj rentgen dal do skladu. V devětapadesátém si poděbradské lázně přístroj vyžádaly. Rentgenové zařízení mělo prasklou lampu. Ředitel lázní Valíček z toho udělal aféru a uvedl, že táta rentgen schválně poničil, aby ho nemusel nabídnout socialistickému zdravotnictví. I když měl táta posudek soudního znalce, že závadu nezavinil, nebylo to nic platné. Odsoudili ho na několik měsíců. Podle mě to byla jen záminka. Táta měl u komunistů velký vroubek. Jeho pacientkou byla maminčina kamarádka, paní Zdena Mašínová.

Matka bratrů Mašínů.

Paní Mašínová s dětmi přišla do Poděbrad na začátku války, když je gestapo vyhnalo z Prahy. Naše rodina se do města přestěhovala, než jsem začala chodit do druhé třídy. Zdena Mašínová a moje maminka milovaly hudbu, preludovaly na klavír. S maminkou si navzájem přehrávaly skladby. To byly koncerty. Zdena Mašínová byla moc statečná ženská. Za války k nim domů mnohokrát vpadli v noci gestapáci. Předpokládali, že její muž, Josef Mašín, kterého urputně hledali, potají navštíví svou rodinu. Půl roku pak paní Mašínovou drželi na Pankráci a pustili ji až po popravě jejího manžela.

Na podzim třiapadesátého roku, když se její synové za dramatických okolností dostali za železnou oponu, vám bylo jedenáct. Mluvilo se o tom tenkrát v Poděbradech?

Samozřejmě. Toho bylo plné město, že se kluci Mašínové prostříleli na Západ. Přišlo mi úžasné, že to dokázali proti takové přesile. I můj o dvacet měsíců mladší bratr to prožíval. Paní Mašínovou komunisti zatkli hned v listopadu 1953. Sebrali ji ve špitále, kam pacientku, která trpěla onkologickým onemocněním, umístil její lékař – můj táta. Její zdravotní stav byl velice vážný, šance na uzdravení mizivá. Přesto ji zavřeli do kobky na samotku, spala na holé zemi. V červnu 1955 paní Mašínovou odsoudili na pětadvacet let. A čím se provinila? Tím, že byla matkou. Rok nato zemřela v pardubické věznici.

Vězeňkyně z Pardubic vzpomínají, že tehdy cítily strašnou bezmoc. Navíc je pomalu začala opouštět naděje, že režim padne…

Těžce nemocnou ženu nechat umřít na betonu, hodit do společného hrobu… Takhle se s lidmi nezachází! Komunistický režim byl hrozný. Tátovi to sečetli o tři roky později.

Mohla jste ho v kriminálu navštívit?

Jely jsme za ním s maminkou na Bytíz. Ještě jsem neměla řidičák, naším autem nás tam odvezl můj spolužák. Měli jsme starou Tatru 57B, byl kumšt s ní jezdit, ale zvládl to.

Kateřina: Babička s dědečkem se pak rozvedli. Takže to jeho uvěznění jim zničilo manželství?

Marta Kubišová: Bylo to složitější. Když tátu propustili, nemohl se do Poděbrad vrátit. Soudruzi by to neunesli. Přijali ho ve vlašimské nemocnici, kde mu učarovala sálová sestra. Maminka během dvaadvaceti let manželství třikrát stahovala žádost o rozvod. Nakonec jí poštou přišlo lejstro, že o rozvod požádal táta. Tak to v životě chodí... Tátu smázli kvůli rentgenu, na mě si vymysleli ty fotky.

Aféru s podvrženými a zfalšovanými pornosnímky zinscenoval tehdejší ředitel Pragokoncertu. Následoval zákaz vystupování...

To byl flastr za Modlitbu. Jednoznačně. Ta píseň se v srpnu 1968 stala symbolem naděje a vzdoru.

Hudební kritik Jiří Černý soudí, že vás také musely nesnášet komunistické paničky.

Že by za mým zákazem stála zášť soudružek? V dokumentu tvrdí, že na mě žárlily, jak vypadám, jak zpívám. Podle mě je to nesmysl.

Kateřina: A co ty víš, kdo na tebe žárlil?

Marta Kubišová: Kdybys věděla, jak si nás s Helenou Vondráčkovou hejčkala prezidentova manželka… V Rokoku se nám smáli, že pro nás vždy 8. března v osm ráno přijela prezidentská limuzína, odvezla nás na Hrad a my paní Novotné a přítomným ženám musely odzpívat Oh, baby, baby. Posadila si nás pak vedle sebe a na rozloučenou mi dala štangli uheráku. Když mi komunisti zakázali zpívat, dcera prezidenta Svobody, Zoe, řekla Heleně a Vaškovi, že ten zákaz bude trvat dlouho...

Mrzelo vás hodně, že jste ne­směla na pódium?

O tom, že bych se měla litovat, jsem nepřemýšlela. Člověk musí brát život tak, jak běží. Zpívala jsem docela ráda, ale ať mi pánbůh, který mi nadělil můj hlas, odpustí, zpěv nepatří mezi to nejdůležitější v mém životě. Nejpodstatnější pro mě je, že mám Káťu. To byl zázrak. Narodila se na Mezinárodní den dětí. Do porodnice jsem šla jak na smrt, měla jsem hrozný strach. O svou první holčičku jsem přišla v osmém měsíci, sama jsem prý tehdy slezla hrobníkovi z lopaty…

Zpívala jste dceři, když byla malá?

Proč?

Myslím na dobrou noc.

Četla jsem jí pohádky.

Kateřina: Po revoluci jsem v televizi viděla klipy z šedesátých let a žasla jsem, že ta krásná zpěvačka, ta princezna, je moje maminka…

Marta Kubišová: Četla jsem ti.

Kateřina: Ale nezpívala jsi mi.

Před šestnácti lety jste v rozhovoru pro Reflex řekla, že zpívání utlumíte, mimo jiné proto, že jste se dostala na úroveň honorářů z roku 1969.

Vystupovala jsem s Lubošem Andrštem a jeho kapelou. Prosila jsem pořadatele, aby každý muzikant dostal za hraní tisícovku. Odpověděli: „Tak jim to dejte ze svého.“ Jenže já měla za koncert tři tisíce. Co s tím... Tehdy mi Milan Hein nabídl recitál v Divadle Ungelt. Šla jsem za Rudou Roklem, co on na to. „Je to v Praze, bereme to,“ prohlásil. Zemřel, než jsme dali dohromady repertoár… Doprovázet mě začal Petr Malásek. V Divadle Ungelt jsem už zakotvila.

Baví vás zpívání?

Už moc ne.

Kateřina: Mamčo, počkej, to nemůžeš říkat.

Marta Kubišová: Baví mě muzikál Touha jménem Einodis. Nemám ho ještě ozpívaný. Navíc Sidonie Nádherná musela být báječná ženská. Měla svou hlavu, byla svobodomyslná, hrdá, nezávislá. Jako jedna z prvních žen v Rakousku-Uhersku si udělala řidičský průkaz. Znala plno zajímavých lidí, ráda cestovala. Nesklonila se před nacisty a po válce se znovu snažila vybudovat zničené panství. Komunisti jí samozřejmě majetek zabavili a Sidonie odešla do exilu.

Vy jste odejít nikdy nechtěla?

Minutu jsem o tom neuvažovala. Měla jsem tady maminku i babičku. U výslechu mi estébáci našeptávali: „Ten Gott, ten má takovou kariéru, vy byste ho v zahraničí určitě předčila…“ A já jim na to odpovídala, že to Kájovi přeju, ale že já se odtud nehnu, protože nikde ve světě nedělají tak dobré obložené chlebíčky jako u nás.

Třináct měsíců jste byla mluvčí Charty 77. Nebála jste se, že vás zavřou?

Ani ne. Ale když jsem čekala Kačenku, maminka mě prosila, abych se do dalších aktivit nepouštěla, jinak mě zavřou. Jednou i dodala: „To je dobře, že jsi kvůli kojení přestala kouřit, aspoň ti ve vězení nebudou cigarety scházet.“ Jakmile Káťa začala chodit do školky, zpravidla si pro mě přišli ve tři odpoledne. Byla to zlomyslnost. V Krakovské mě drželi do půl šesté a já pádila do školky, která byla do pěti… Paní učitelce, která tam s Káťou zůstala, jsem se styděla říct, že jsem zase byla u výslechu. Spustila jsem, že se omlouvám, že mě šéf poslal až na druhý konec Prahy a já tam zabloudila.

Věřila vám to?

Nevím. Všechny učitelky měly Káťu rády.

Kateřina: Přitom jsem byla zlobivý dítě.

Marta Kubišová: Nebyla. Nebyla!

Kateřina: Na základce jsem byla samá poznámka.

Marta Kubišová: No bóže. Všimla jsem si puntíku v notýsku a ptala se: „Káťo, tady je puntík, mám jít do školy?“ A Kačenka se dušovala: „Ne, mami, to je jenom černý puntík. Kdyby bylo zle, je červený.“ Stejně jsem do školy mazala a paní učitelka mě ujistila: „Paní Kubišová, nic se neděje, to já bych vám napsala.“ Nebyla jsi zlobivá. Byla jsi kouzelná holčička. Moje největší štěstí. S nikým si tak nerozumím jako s Káťou. Dohadujeme se jen občas kvůli tomu, jaká je perfekcionistka. Nedovolí mi třeba dát někomu fotku s ohnutým rohem.

Kateřina: Nemůžeš přece podepisovat zmuchlanou fotku!

Marta Kubišová: Kačenko, život rozhodně není o tom, jestli je moje fotka trochu zmačkaná...

Vám asi po zákazu zpívání role domácí hospodyňky neseděla.

To byste se divila. Když jsem se podruhé provdala, byla jsem žena v domácnosti, jak se patří. Například jsem každé tři neděle myla okna a prala záclony. Můj manžel Jan Moravec, se mi nepokrytě posmíval, že jsem blázen, jenže já měla pocit, že to tak má být, a ještě jsem byla přesvědčená, že všechno musím zvládnout levou zadní.

Na začátku konce vašeho druhého manželství byl anonymní telefonát, který vám oznámil, že vaše dcera má nevlastní sestřičku.

Kátě byl tehdy rok. Její tatínek se vrátil z práce a já mu povídám: „Představ si, co se stalo. Volala nějaká ženská, že prý má Kačenka sestřičku...“

Co na to váš muž?

Rozčilil se. „Ty bolševický svině mi daly do postele těhuli.“ Vyrazilo mi to dech.

Varovala vás režisérka, že jeden natáčecí den proběhne v Archívu bezpečnostních složek na Struze?

To bylo překvapení. Myslela jsem si, že archív s estébáckými spisy je jen v Pardubicích. Mamince jsem vždy říkala, že do Pardubic nepojedeme, že je to zbytečné, stejně se nic nového nedozvíme.

Nenapadlo vás návštěvu archívu odmítnout?

Ne.

Tušila jste, co vás tam čeká?

Moc ne. Věděla jsem, že Kačenčin tatínek v devětašedesátém utekl s kamarády do Švýcarska a že si pro něho dojel jeho otec, generální ředitel spojů. To mi Moravec řekl, ale myslela jsem, že tím to skončilo, že ho StB nechala být.

Kateřina: Ale něco jsi tušila…

Marta Kubišová: Pro mě už je to uzavřená kapitola. Kdo je zaháčkovanej jednou, tak je asi zaháčkovanej navždycky. To je smlouva s ďáblem. Ze spárů StB bylo těžké se dostat.

Váš spis má několik set stran. Historik Petr Koura vám z něj mimo jiné předčítal pasáže, podle nichž byl váš bývalý manžel zaúkolovaný, aby na vás působil, abyste se v Chartě 77 přestala angažovat.

Za podpisem Charty 77 jsem si stála. Jestli o tom někdo – a je otázka, kdo všechno – s estébáky mluvil, mě netrápilo. Zavázalo se Československo na Konferenci o bezpečnosti a spolupráci v Evropě, která se konala v Helsinkách, že bude dodržovat lidská práva? Zavázalo. Jsem vděčná, že jsem se díky Chartě 77 dostala do společnosti vzdělaných lidí.

Vám estébáci spolupráci nenabízeli?

U výslechu mi nabízeli akorát kafe. Řekla jsem, že ho nechci, a po šesti hodinách výslechu jsem jim oznámila, že si jdu koupit něco k jídlu, že na to mám právo. Taky jsem odmítala podepisovat protokoly s hrubkami. Jednou ho zapisovatel opravoval dlouho, už jsem si říkala, že to snad přepíšu sama, pracovala jsem ve Výstavbě sídlišť jako písařka, ale hned jsem se okřikla: Buď hrdá, to by mohli považovat za spolupráci. Slibovali mi, že přijdu o zaměstnání… Mému řediteli, inženýru Šlosarovi, nařídili, že mě musí propustit. Vyběhl s nimi.

Slušný člověk.

Po mateřské jsem za ním přišla. Potřebovala jsem se vrátit do práce, protože jsem byla samoživitelka. Upozornila jsem ho na to, že jsem chartistka. On povídá: „Vy si myslíte, že neposlouchám Hlas Ameriky a Svobodnou Evropu?“ A přeřadil mě na lépe placené místo referentky. V práci se ke mně všichni chovali velmi dobře.

Líbí se vám dokument, jejž o vás Olga Sommerová natočila?

Viděla jsem ho v trochu jiném sestřihu, než je jeho finální podoba. Olga mi totiž asi dvakrát nebo třikrát zavolala, že ve filmu provedla drobné změny. Poprvé ho pořádně uvidím až na festivalu v Karlových varech 5. července.

Kateřina: Já jsem film neviděla, a jak tě tak poslouchám, budu asi koukat.

Redaktorka z rozhlasu říkala, že u něj brečela.

Marta Kubišová: Já už se u ničeho nerozněžním. Napadá mě, že jsem na Olgu moc civilní. Ona asi někde potřebovala velké emoce, jenže já už se na vše dívám zpovzdáli, jako by to byl život někoho jiného. Naučila jsem se být ranař. Kdyby měl člověk plakat nad vším, co ho potkalo, nebo se hroutit z toho, co může nastat, nemohl by ani vyjít z domu, to se může rovnou zavřít do sklepa. Kateřina: Kdybys nebyla takhle psychicky odolná, nezvládla bys natáčení pořadu Chcete mě.

Díky vaší osvětě je po českých domácnostech nepočítaně zvířat z útulků…

Chvíli jsem dokonce přemýšlela, že si zřídím vlastní útulek. To už by ale bylo nad moje síly: koncertovat, moderovat a uživit takové zařízení.

Jaké máte před sebou plány?

V pětasedmdesáti uspořádám závěrečný koncert a pustím se do psaní knihy.

Jiří Štefek 1. listopadu 2017 • 15:50

Marta Kubišová|Tomáš Lébr, ČTK, archiv M. Kubišové

Ať mír dál zůstává s touto krajinou. Zloba, závist, zášť, strach a svár, ty ať pominou, ať už pominou. Teď když tvá ztracená vláda věcí tvých zpět se k tobě navrátí, lide, navrátí... Tak zní úvod ze zřejmě nejslavnější písně Marty Kubišové „Modlitba pro Martu“. Dnes tato legendární zpěvačka, jeden ze symbolů konce 60. let, ale i Sametové revoluce, slaví své 75. narozeniny. V tento den završí i svoji bohatou pěveckou kariéru svým úplně posledním koncertem v rodných Českých Budějovicích.

Marta Kubišová se narodila 1. listopadu 1942 do rodiny internisty. V roce 1952 se celá rodina přestěhovala do středočeských Poděbrad. Po absolvování místního gymnázia však nedostala odpovídající doporučení ke studiu na vysoké škole a proto nastoupila do zaměstnání v místních Poděbradských sklárnách.

Svou pěveckou kariéru Marta Kubišová začala s taneční kapelou, kterou dali dohromady muzikanti z lázeňského promenádního orchestru Poděbrady, a s níž v nedalekém Nymburce zpívala při odpoledních čajích. V září 1964 se dostala díky textaři a divadelníkovi Janu Schneiderovi do pražského divadla Rokoko. Záhy se začala objevovat i v televizi v pořadu Vysílá studio A. V prosinci 1965 začala spolupracovat s Václavem Neckářem a Helenou Vondráčkovou, kdy připravovali představení Čekání na slávu. V roce 1967 poprvé získala Zlatého slavíka. Zahrála si v několika filmech a televizních seriálech a byla považována za sexsymbol své éry.

Golden Kids a klinická smrt

O rok později vystoupala na první vrchol své popularity. Její píseň Modlitba pro Martu se stala po srpnové okupaci vojsky Varšavské smlouvy symbolem národního odporu. Zanedlouho Marta Kubišová společně s Vondráčkovou a Neckářem založili populární trio Golden Kids. V roce 1969 vyhrála svého druhého Zlatého slavíka a vdala se za režiséra Jana Němce. Tuto cenu opět vyhrála i v příštím roce, avšak musela si ji převzít v ústraní redakce časopisu Mladý svět kvůli začínající normalizaci.

Od února 1970 měla kvůli svým politickým postojům a projevům zakázanou uměleckou činnost. V roce 1971 v osmém měsíci těhotenství potratila a prožila klinickou smrt. Po manželově emigraci do USA a rozvodu s ním se Kubišová podruhé vdala za režiséra Jana Moravce. Podpisem Charty 77 (v letech 1977 a 1978 byla i jednou z jejích mluvčích) se její šikanování a sledování ze strany komunistické StB ještě stupňovalo. Přes všechen vnější tlak ji však potkala radostná událost a na začátku června 1979 se jí narodila dcera Kateřina.

Modlitba z balkonu

Znovu na veřejnosti se objevila až po dlouhé době, a to když 10. prosince 1988 zazpívala československou hymnu na demonstraci při příležitosti výročí čtyřiceti let od vyhlášení Všeobecné deklarace lidských práv. Její comeback do veřejného povědomí byl dovršen během Sametové revoluce, když 21. listopadu 1989 zpívala z balkonu Václavského náměstí svou Modlitbu pro Martu a státní hymnu.

Hned z kraje 90. let následoval velký návrat na koncertní pódia nejen v Československu, ale i v zahraničí. Její skladby jako „Hey, Jude“, „Magdaléna“, „Nechte zvony znít“, „Ring-o-ding“ či „Dobrodružství s bohem Panem“ začala opět ve velkém hrát všechna rádia a hudební nosiče s nimi šly na dračku.

Soud a medaile

Vedle toho začala Marta Kubišová od roku 1991 moderovat adventní koncerty a o rok později začala i s pořadem „Chcete mě?“, který hledá nové pány pro opuštěné psy. Nepříjemnou dohrou a kaňkou na slavné historii tria Golden Kids byl její soudní spor s Helenou Vondráčkovou kvůli údajně zmařenému turné této skupiny. Vondráčková, respektive agentura MM Praha jejího manžela Martina Michala, po své někdejší kolegyni z kapely požadovala odškodné 1,38 milionu korun. Teprve až v roce 2015 Ústavní soud dal Kubišové za pravdu a potvrdil, že nic platit nemusí.

Za svoje pěvecké umění, ale i lidskou statečnost Marta Kubišová obdržela 28. října 1995 od prezidenta Václava Havla státní vyznamenání Medaili Za zásluhy II. stupně.

Nejsem žádná legenda. Velká tichá víra a síla kalamitního života Marty Kubišové

Kultura

Marta Kubišová: Ještě to nechci zabalit. Můj život je jízda na tygru, na kterýho jsem naskočila už v kolíbce

Rozhovory