Poslední léta Michala Ambrože: Stále s muzikou, bez půlky plíce, s pivem a nezbytným špekem v ruce
Na konci října odešel na věčnost Indián české rockové muziky a hudební nové vlny MICHAL AMBROŽ (68). Některé písničky jeho kapel – Jasné páky, Hudby Praha a Divokého srdce – za těch více než čtyřicet let zlidověly. Hajzl, Špinavý záda nebo novější Konec nočních toulek jsou propsány hluboko pod kůží desítek tisíců fanoušků.
Ač rodák z Okrouhlice, obce u Havlíčkova Brodu, byl Michal spjat s Prahou. Před osmi lety v našem rozhovoru zavzpomínal: „Od mala mě to do Prahy táhlo, měl jsem tam babičku. V šedesátých letech mě bavilo chodit po Václaváku, kouřit a koukat se na dnes už neexistující neóny. Podobnou atmosféru, kterou jsi u nás nikde jinde nemohl potkat.“
Pal vocuď, hajzle!
Ve čtrnácti v Praze zažil okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy: „Spal jsem u jedné máminy kamarádky, dělala redaktorku v Československém rozhlase. A najednou asi ve dvě ráno volá někdo z rádia a rozčileně řve do telefonu: ,Člověče, nespěte u toho! Dejte mi paní Maxovou!‘ ,Ona tady není, je na dovolený.‘ ,Až se ozve, tak ať sem okamžitě přijede. Sovětská vojska právě překročila naše hranice!‘ Jak jsem byl rozespalej, moc jsem to nevnímal a šel spát. Ráno se vzbudím – mámina kamarádka bydlela jen kousek od rozhlasu ve čtvrtém patře jedné budovy na Tylově náměstí – a vykouknu ven. Tam stojí tank a na něm střílí chlap z kulometu. Máma mě potom posledním vlakem odvezla z dnes už neexistujícího nádraží Praha-Těšnov do Okrouhlice. Jasně že jsme pak jako kluci u nás na vsi chodili malovat barvou hesla na mosty a kolportovali noviny, které nám shazovali z poštovního vagónu vlaku, protože pošta nefungovala. Byl to ale poslední nádech před ponořením do sraček, což jsme tenkrát přirozeně ještě netušili.“
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
