Spisovatel Folný exkluzivně pro Reflex: Helena a její chlapci aneb Mami, mám tě rád
Spisovatel Jan Folný, letošní laureát Literární ceny Reflexu, vám svým pravidelným pátečním sloupkem doufá rozsvítit upršené pátky. „Jsou to takové (ne)vážné miniatury o lidech kolem mě, o lidech, co potkávám. Říkám tomu Lidi, co mi nejsou folný,“ vysvětluje autor povídkové sbírky Buzíčci nebo románů Víkend v Londýně a Hotel Royal. První sloupek věnoval samozřejmě mamince.
„A jak podívat kam přijel?“ – „Co? Kdo kam přijel?“ ptám se, protože nerozumím.
Žena, co sedí vedle mě v pyžamu, se na mě dívá prázdnýma očima. Znám ty oči velmi dobře, pořád ještě si je pamatuju živé. Veselé a plné života. Teď jsou zmatené a prázdné. Ta změna je srdcervoucí.
Žena vedle mě by mi toho chtěla tolik říct, ale nemůže, nedokáže to. Chtěl bych jí toho taky tolik důležitého říct, ale vím, že to nemá cenu. Místo toho mluvím pomalu a dlouho o počasí. Pak se zeptám, co měli k obědu. „A jak podívat kam přijel?“ odpoví mi s naléhavostí ve tváři. „Aha,“ řeknu, „tak to je dobře.“
Usměju se na ni, i když se mi chce brečet, a pohladím ji po ruce. Pak se kouknu na hodinky: tahle hodina trvá celou věčnost.
Vyndávám z tašky mattonku, čokoládu a papírové kapesníky, nic lepšího jsem zase nevymyslel. Tohle vykoupení svědomí se vešlo do stovky. Ukládám všechno do skříňky u její postele a objevím tam mattonku, čokoládu a papírové kapesníky z minulého týdne. Všechno nedotčené.
„Helenko, mám pro vás svačinku, pojďte si ji dát,“ otevřou se dveře a do pokoje vejde ošetřoval. Drobným pokývnutím hlavy mě pozdraví.
Ženiny oči se rozzáří; osloví ošetřovatele mým jménem. Respektive zdrobnělinou mého jména, kterou používala, když jsem byl malý. Ošetřovatel, který ani trochu nevypadá jako já, se na mě omluvně podívá a podává ženě pudink. „Ty kluku můj,“ řekne mu žena ještě a pak ošetřovatele obejme.
„Tak brzy zase na viděnou, mami,“ řeknu já. Máma se na mě otočí a odpoví: „A jak podívat kam přijel?“ – „Přijel. Všechno je dobrý,“ řeknu. „Dobrý,“ zopakuje máma po mně.
Odcházím z jejího pokoje. Jiný ošetřovatel, který doručuje pudinky do ostatních pokojů na tomhle patře plném pacientů s Alzheimerovou nemocí, se na mě podívá a veselýma očima povzbudí ty moje uslzené. „Buďte rád, že ještě můžete maminku obejmout. To já už třeba nemůžu,“ řekne.
U východu z ústavu mi došlo, že jsem ji zapomněl obejmout. Příští týden na to nesmím zapomenout.
