Nechtěl jsem stát na místě. Televizní hitmaker Michal Blaško slaví úspěchy s dramatem o menšinách a manipulaci

I když Oběť vznikala už od roku 2016, dostala s invazí na Ukrajinu jiný kontext. Jak válka mění vnímání tohoto filmu?

Filmy vznikají dlouho a témata postavení minorit, kterému se věnuje Oběť, nebo migrace, o níž byl můj studentský film Atlantida, 2003, se strašně rychle mění. Bál jsem se, že až tyhle filmy dokončím, nebudou už fungovat v aktuálních okolnostech, ale opak byl pravdou. Atlantida byla uvedena v Cannes ve studentské sekci Cinéfondation, kde se migraci věnovaly ještě další dva filmy. A u Oběti jsme od festivalových dramaturgů dostávali zpětnou vazbu, že po letošním 24. únoru je mnohem aktuálnější. Takže Oběť na festivalech vidělo víc lidí než v běžných kinech, protože třeba na Slovensku se po covidu do kin nevrátilo 70 procent diváků. Ale zase teď víme, že film funguje na různých kontinentech.

Jste zvyklý na daleko vyšší čísla: na Případy 1. oddělení, které jste režíroval s Petrem Bebjakem, se dívalo až 1,5 miliónu lidí, hitem byla i vaše minisérie Podezření. Jak se v takové pozici točí film, který ožehavým tématem ­zaujme hlavně festivalové a ­artové publikum?

My k tomu takhle nepřistupovali. Věděli jsme, že netočíme film pro masy, ale zároveň jsme se ho snažili udělat žánrově. V Oběti se míchá kriminálka, thriller, jsou v něm i hororové prvky. Nechtěli jsme jít cestou, že matka sedí u syna v nemocnici a řeší se, kdo je viník a kdo oběť. Snažili jsme se to udělat divácky vstřícně. A kdybychom předem řešili hlavně návštěvnost, nemohli bychom se tématu věnovat vůbec. Úspěch Podezření jsem třeba vůbec nečekal a také odhady lidí z České televize byly původně výrazně nižší: kdo by řekl, že se tolik lidí bude chtít v neděli večer dívat na depku s postavou, která není zrovna moc sympatická? Ale i tak si k Podezření diváci našli cestu a dokázali v něm vyčíst právě ty přesahy, které jsme se tam snažili vložit.