Já když nepíšu, tak piju aneb Gastronomický rozbor kolegů od fochu
Nějaký čas jsem žil pod jednou střechou s literární historičkou, s literárním kritikem a s rozervaným básníkem. Všichni byli velmi zajímaví.
„Když nepíšu,“ řekl nám při jedné naší společné večeři kritik, „tak buď čtu, nebo spím.“
„Já když nepíšu, tak buď jezdím na kole, nebo medituju,“ řekla historička.
„Já když nepíšu, tak piju,“ řekl básník. A pak dodal: „Piju, i když píšu.“ Všichni jsme se tomu krátce zasmáli. A pak, protože já mlčel, i když na mně byla řada, se na mě všichni tři otočili v očekávání, co řeknu já.
Co dělám, když nepíšu, jsem jim nemohl říct. Já totiž když nepíšu, tak pečlivě a s jistou dávkou perverznosti monitoruju jejich stravování. A teď o jejich stravování i píšu.
Historička je vegetariánka a je posedlá cizrnou. Kritik naopak miluje maso a vaří ho každý den. Básníka jsem vlastně nikdy pořádně jíst neviděl, ale polička s jeho proviantem naznačuje, že na jídlo přece jen nerezignoval úplně, i když oschlý chleba, nějaké ořechy, jedna cibule a těstovinové pláty na lasagne moc možností nenabízejí.
Historička vydala již několik knih svých historických esejů a já doufám, že jsou zajímavější a tematicky i jazykově pestřejší než její jídelníček. Snídaně: hummus se zeleninou, oběd: cizrnový falafel nebo salát s cizrnou, večeře: polévka. Není nutné dodávat jaká.
Kritik píše o literatuře, ale sní o tom, být kritikem restaurací, hlavně těch s masem. Snídá chleba s různými druhy salámu, oběd lehký: nejčastěji půlka kuřete nebo kachní prsa, večeře naopak těžká: hovězí stokrát jinak. Neustále chce, abych mu vyprávěl o tlačenkách a nakládaných buřtech v českých hospodách. Nedávno jsem udělal zásadní chybu a pověděl mu, jak jsem se před časem na moravském venkově nešťastně přichomýtl k zabijačce. Kritik nyní ustavičně žadoní, abych si vzpomněl na „ještě více detailů“ z té zabijačky. Taky se ptá, jestli z té parády nemám nějaké fotky.
Básník plně dostává nedobré stravovací pověsti svých slavnějších druhů: snídá v době oběda, a to většinou kávu, cigaretu a kus chleba, oběd vynechává a k večeři má to, co vyšmejdí ze zásob jiných spolubydlících (cizrna mu nejede, salámky ano).
Mimochodem jejich regály s jídlem a potravinové položky v lednici a to, jak se ne/proměňují, pravidelně zachycuji i fotograficky (a přemýšlím, že tak vytvořím vizuální gastro-umělecký projekt).
„Když nepíšu, tak přemýšlím, co bych psát měl,“ řekl jsem konečně po dlouhé chvíli ticha během naší společné večeře. Viditelně zklamáni mou odpovědí se všichni tři vrátili ke svým talířům. Historička k jakési nažloutlé kejdě, kritik ke gulášku a básník ke třem oříškům a dvojdecce vodky.
