Dobrovolníci na frontě nebyli vždy za hrdiny. Výraz „Španělák“ zněl po jistou dobu jako nadávka
Chebské nakladatelství Svět křídel, zaměřující se dlouhodobě na literaturu s vojenskou, a zejména leteckou tematikou, vydalo objevnou knihu ŘÍKALI JIM ŠPANĚLÁCI autorské dvojice David Majtenyi – Jiří Rajlich. Vzájemná spolupráce se znamenitě osvědčila již v jejím předchozím díle: Jan Ferák a ti druzí.
Oba tituly mají společné to, že pojednávají o méně známých aspektech občanské války ve Španělsku v letech 1936 až 1939. Naši dobrovolníci tvořili počtem více než 2200 osob mezi interbrigadisty po Francouzích, Italech, Polácích, Američanech, Němcích, Jugoslávcích a Belgičanech osmý největší kontingent.
Barevné osudy
Autoři na osudech tří českých a jednoho slovenského „španěláka“ – Bohuslava Laštovičky, Josefa Pavla, Osvalda Závodského a Ladislava Holdoše, mezi přáteli nejmenovaného jinak než Laco – dokládají, jaké vzestupy, ale i pády tato kategorie nesporných bojovníků proti nacismu a fašismu prodělala. Hodnotit tyto lidi jaksi z gauče a s odstupem času se vydávat za moralizující všeználky je sice pohodlné, ale zcela jistě ani vědecké, ani objektivní. Komunisté bojující ve španělské občanské válce se podíleli na nastolení a upevňování moci ideologie, v niž slepě věřili a která je později beztak semlela, nicméně ani jejich osudy nebyly jednobarevné.
Takový Bohuslav Laštovička to dotáhl na důstojníka prvorepublikové československé armády, poté na velitele Gottwaldovy protiletadlové baterie, po návratu do Československa na ředitele Československého rozhlasu, velvyslance v Moskvě, náměstka ministra národní obrany, poté zažil pád i návrat na scénu, z níž „dočasně“ zmizel, ale pak se objevil ve Federálním shromáždění.
Z jednoho aparátčík, dalšího popravili
To Josef Pavel velel Dimitrovovu praporu, z francouzské internace přešel do československé armády, posléze se stal typickým aparátčíkem, záhy „vedoucím trockistické skupiny demoralizovaných interbrigadistů“ a za Dubčekova „obrodného demokratizačního procesu“ ministrem vnitra.
Ze „španěláků“, jejichž osudy přibližuje četnými fotografiemi a dokumenty vyšperkovaná kniha, dopadl nejtragičtěji třiačtyřicetiletý Osvald Závodský, jenž skončil na popravišti až 19. března 1954, kdy hlavní aktéři poltických procesů – Stalin a Berija v Sovětském svazu a Gottwald v Československu – už nežili a v evropských socialistických zemích se od hrdelních politicky motivovaných rozsudků přece jen upouštělo. Zvrácená pomstychtivost novodobých vládců dopadala i na přeživší rodinné příslušníky.
Předkládaná kniha nemůže zodpovědět všechny otázky spjaté právě s Osvaldem Závodským. Některé okolnosti dodnes budí spekulace, možné domněnky, ale ty lze těžko prokázat, zvláště pak s odstupem let. Můžeme si jen přát, aby se taková doba už nikdy neopakovala.
