Mikulášovy patálie poprvé animované na plátně. Chtěli jsme ho vidět tak, jak ho ­známe, říká režisérka

V závěrečných titulcích vašeho snímku se píše, že příběhů o malém Mikulášovi vytvořili Goscinny a Sempé 222. Jak jste z toho množství vybírali ty, které jste ve filmu použili?

Sama jsem byla překvapená, že příběhů o Mikulášovi vzniklo tolik! Vybírala z nich hlavně Anne Goscinnyová, Reného dcera, která se řídila prostě tím, jaký osobní vztah k jednotlivým povídkám měla a jaké vzpomínky na otce jí evokovaly. A samozřejmě záměrně vybrala historky, v nichž figurují holky, Lojzička a Marie-Hedvika.

Jak se Goscinnyho dcera na filmu dále podílela?

Dá se říct, že je spoluautorkou scénáře. Její důležitý přínos spočíval také v tom, že Sempého a samozřejmě i svého otce oproti nám osobně dobře znala, takže dbala na to, abychom je zobrazovali co možná nejvěrněji. Taky nám poskytla nejrůznější archívní materiály nebo jsme díky ní mohli na vlastní oči vidět věci s Goscinnym i Mikulášem těsně spojené, třeba stůl a psací stroj, na kterých její otec Mikulášovy příběhy psal.

Jean-Jacques Sempé zemřel letos v srpnu. Stihl váš snímek ještě vidět? Nebo na něm dokonce spolupracoval?

S ním i s jeho ženou Martine, která je galeristka, jsme práci hodně konzultovali, ukazovali jsme mu třeba, jak jsme jeho jednotlivé kresby rozanimovávali. Stal se také prvním divákem, který viděl hotový film. Byl jím velice dojat a my s ním.

Sempé měl těžké dětství a Goscinnyho během dospívání zase nepřímo zasáhla druhá světová válka a holocaust. Ve filmu se temnějším tématům nevyhýbáte, velkou roli v něm má i smrt. Pro jak staré publikum vlastně je?