Nejlepší evropský film je Trojúhelník smutku – snímek, který se minul s ceremonií i dobou
Na udílení Evropských filmových cen, které se 10. prosince konalo v Reykjavíku, v hlavních kategoriích vyhrála satira Trojúhelník smutku švédského scenáristy a režiséra Rubena Östlunda. Nenáročná podívaná s populistickým tahem na diváka ale mezi serióznějšími tituly podivně trčela a kontrastovala i s vážnými tématy, které se na udílení probíraly. Filmy s českou účastí – krátký snímek Milý tati a drama 107 matek – neuspěly.
Bohatí jsou zkažení a chudí jsou chamtiví: takové je poselství filmu Trojúhelník smutku, jenž na letošních cenách Evropské filmové akademie získal ceny za nejlepší film, scénář, režii (obojí Ruben Östlund) i herce (Zlatko Burić). Satira, proslulá monumentální scénou se zvracením a defekováním, je zajímavá hlavně... tou scénou se zvracením a defekováním, která je ale příliš dlouhá na to, aby byla doopravdy zábavná.
A s délkou se potýkal i slavnostní ceremoniál cen EFA: tři hodiny jsou moc na jakékoliv udílení čehokoliv. Autoři akce se pokoušeli večer zpestřovat, ale často to bylo příliš málo „muziky“ na příliš mnoho stopáže. Zajímavý byl třeba nápad, že nominované filmy představovala určitá vybraná skupina lidí – návštěvníci lázní, zmrzlináři, filmový klub postižených diváků –, ale takový koncept zároveň nemohl přinést stručnost ani výstižnost. Například jeden ze dvou českých zástupců, krátký film Diany Cam Van Nguyen Milý tati, v téhle představovačce vyzněl o dost jinak, než jaký je. Druhým tuzemským titulem byla slovensko–česko–ukrajinská koprodukce 107 matek Petera Kerekese a Ivana Ostrochovského nominovaná v kategorii European Discovery; drama o matkách- trestankyních a jejich dětech narozených ve vězení v ukrajinské Oděse však stejně jako Milý tati nevyhrálo.
Udílení se také na dlouhé desítky minut zastavovalo v čestných kategoriích – cenách za dlouhodobé přínosy, které získali palestinský filmař Elia Suleiman, německá tvůrkyně Margarethe von Trotta a Ital Marco Bellocchio. Novinkou byla ekologická cena za udržitelnost, již obdržela Evropská komise za program Green Deal. Nápad a poselství záslužné, ale provedení naprosto pionýrské: tři zástupci mládeže z celé Evropy na pódiu přednesli formulky, které jim do pusy napsali dospěláci, a v přednatočeném projevu jim pak za cenu poděkovala předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyen s blahosklonným tónem, jakým se (bohužel) mluví na děti nebo na postižené.
Nejpalčivějšího současného evropského problému – války na Ukrajině – se ceremoniál dotýkal jen výjimečně. Hlavním takovým momentem bylo předání ceny za koprodukce všem ukrajinským filmovým producentům. Ale i v tomhle případě v děkovačce padaly hlavně předpřipravené květnaté fráze, které se jen recitovaly z čtecího zařízení. Daleko působivější bylo minimalistické převzetí ceny za nejlepší dokument. Trofej za snímek Mariupol 2, pořízený v ukrajinském městě zničeném ruskou agresí, si místo režiséra Mantase Kvedaravičiuse vyzvedla jeho dospívající dcera. Její táta byl při natáčení zabit s kamerou v ruce.
Mezi nominovanými filmy se opakovaly tituly Blízko (belgické drama o těsném poutu mezi dvěma chlapci), Alcarràs (snímek o pěstitelích broskví v Katalánii), Svatý pavouk (kriminálka z Íránu podle skutečných událostí), Korzet (životopisný snímek o Alžbětě Bavorské, dospělé císařovně Sissi) a několik dalších. Všechny včetně Trojúhelníku smutku byly nebo v nejbližších týdnech budou k vidění i v našich kinech.
Dobrých evropských filmů se však točí daleko víc, než kolik se jich do výběru EFA probojuje. A až příliš často se stává, že akademie většinu hlavních cen nasype jednomu titulu – v minulých letech to byly snímky Chlast, Favoritka, Studená válka, Čtverec, Toni Erdmann... Některé z nich byly v něčem povedené, ale rozhodně ne tak plošně, jak EFA naznačovala.
Trojúhelník smutku vzbudil překvapení už výhrou Zlaté palmy na letošním festivalu v Cannes; například podle kritiků bylo nejlepším snímkem zmiňované Blízko. Těžko přijmout fakt, že Östlundova nekomplikovaná a přehledná legrácka by měla být v tolika aspektech nejlepším evropským filmem sezóny. Svou prostinkou kritikou společenského uspořádání – něco jako Luis Buñuel pro jednodušší diváky – se se současností i s velkými tématy probíranými na ceremonii na míle míjela. Jako kdyby mezi vznosnými řečmi o evropanství, sounáležitosti, ekologii a nakonec i válce přicházeli Östlund a spol. na pódium odněkud z jiné dimenze a přerušovali tok ceremoniálu.
Statistika je však neúprosná, takhle hlasování členů akademie letos dopadlo. Příští ročník Cen EFA se bude konat v prosinci 2023 v Berlíně.
