Doroto, Doroto, pověz mi, kdo ze zdejších obyvatelů je největší prase?
Dorota uklízí ve vile, kde během celého roku žijí spisovatelé, literární historici a kritici z různých zemí, co přijeli do Polska psát. A já se jí zeptal, kdo ze zdejších obyvatelů je největší prase. A hned toho zalituju, protože se bojím, že řekne: Ty! Dorota mi ale neodpoví, jen se usměje.
Dorota se vůbec ráda usmívá. Vlídné úsměvy, veselá zamávání a přátelská pokynutí hlavou jsou její hlavní dorozumívací prostředky, protože obyvatelé vily nemluví polsky a Dorota zas mluví jenom polsky. Jen já mám oproti ostatním výhodu: já se s milou uklízečkou Dorotou, rozvedenou matkou dvou dětí, co se v devětačtyřiceti rozhodla jít studovat literaturu, a aby si to mohla dovolit, uklízí ve vile literátů a pisálků, domlouvám prostřednictvím popolštěné slovenštiny (ona) a slovenštiny počeštěné (já).
Potkáváme se na náš panslovanský pokec ve společné kuchyni v podstatě každý den v době oběda, aniž bychom ale cokoliv jedli. Dáváme si jen kávu. Já ji pro nás dělám v liché dny, ona v sudé. Já neobědvám, protože jsem většinou zrovna dosnídal, a ona neobědvá, protože šetří peníze. Nejčastěji se bavíme o Krtečkovi, Hrabalovi, Bolkovi a Lolkovi a Olze Tokarczukové, tedy o tom, co si oba na národní kultuře toho druhého ceníme nejvíc. Hlavně o Krtečkovi se už bavíme celé týdny, toho ona – stejně jako celé Polsko – miluje.
Ptám se jí, proč se rozhodla jít takhle v plné dospělosti studovat právě literaturu. Z toho, co mi odpoví, pochopím, že to je něco, co vždycky studovat chtěla, ale kvůli dětem nemohla. A teď, když už si i její děti dělají, co chtějí, tak proč by ona nedělala to samé? To se mi líbí. Přemýšlím, co jsem já vždycky chtěl udělat, ale nemohl. Měl bych s tím taky začít.
A jak zvládá to uklizení po literátech, ptám se ještě a mířím tím znovu ke své původní otázce: Kdo je největší prase? Je mi jasné, že to s námi má Dorota těžké, protože většina spisovatelů a lidí tzv. od literatury, které znám osobně, je velmi zajímavá a inspirativní, ale zároveň jsou často přezíraví až arogantní. Bývají odtržení od takových přízemností, jako je třeba umýt si po sobě nádobí. Nebo i umýt sebe. Ano, opravdu takové znám.
„Nie, nesúhlasím,“ řekne Dorota a dopije polední kávu. „Všetsi sú fajn. Teda až na autorov slam poézie. Slam poeci jsou ozajstná čuňata.“ A znovu se usměje, nyní o něco poťouchleji než obvykle.
„Absolutnie súhlasím. To jsou,“ řeknu a beru oba naše šálky dopité kávy. A zatímco ona jde znovu uklízet po jiných, já vkládám hrnečky do myčky.
