Švejk jako lék na úzkost. I v londýnském metru potkáte prazvláštní pasažéry
Londýnské metro je plné lidí. Londýnské metro je plné podivných a zajímavých lidí... Poprvé jsem ji spatřil v pondělí ráno. Seděla ve vlaku Centrální linky a četla si knížku. Něčím, v pondělí jsem ještě nevěděl čím, mě zaujala.
V úterý ráno, když jsem jel do práce, jsem byl na peróně o trochu dřív a rozhodl jsem se počkat na pozdější spoj, na ten, kterým jsem jel včera. Nastoupil jsem i do stejného vagónu. A ona tam skutečně byla. A zase si četla. Tentokrát jsem se rozhodl, že zjistím, co mě na ní tak fascinuje. Dívka má krátké vlasy, vlídnou tvář. Je oblečená typicky „londýnsky“ a „hipstersky“. Rozhlédnu se: podobných dívek jsou ve vagónu desítky. A pak konečně sjedu pohledem na obálku její knihy a dojde mi to. Tahle dívka čte Švejka! A v češtině! Než se odhodlám ji v náhlé vlně literárního vlastenectví oslovit, dívka knížku zaklapne, hodí do kabelky a vyjde z metra ven.
Ve středu jsem do práce jet nemusel, ale přesto jsem jel. Stejný vlak, stejný vagón. Stejná dívka, opět otevřené Osudy dobrého vojáka. Dnes jsem odvážnější. Přisedám si a po chvíli se dokonce osměluju na tolik, že porušuju nepsané pravidlo etikety cestování po Londýně: oslovuju neznámou spolucestující. Navíc česky.
„Milostpaní, ten vermut, to je vodička! Pošlete nám láhev Čerta. Ten pán to všecko platí!“
Dívka se na mě vyděšeně podívá. Nic ale neřekne. Rychle Švejka zaklapne a kvapně se zvedá a vlastně dost vystrašeně z metra vystupuje. Na zastávce, na které obyčejně nevystupuje.
Ve čtvrtek do práce musím. Jedu stejným metrem a trochu se bojím, že pokud tam čtenářka Švejka bude i dnes a spatří mě, začne křičet. A skutečně: je tam a na klíně otevřeného Haška. Hned jak mě zahlédne, tak to opravdu chvilku vypadá, že začne volat o pomoc, ale já pohotově ukážu na knihu a rychle anglicky vysvětluju. Že čte knížku v češtině, navíc moji oblíbenou, tak jsem myslel, že je Češka, a proto jsem na ni začal touhle středoevropskou hatmatilkou mluvit.
A ona nejdřív zase nic neřekne, ale výrazem tváře naznačí, že chápe, že v pohodě, že omluva je přijata. A pak anglickými slovy dovysvětlí, že ani neví, v jakém je to jazyce, že jen ráda jezdí pohledem po řádcích těch divných slov, snaží se je v duchu vyslovovat, a to celé jí dělá moc dobře, uklidňuje ji to. Tahle kniha pro ni má utišující účinek.
„Aha,“ řeknu překvapeně. Ale dívka mi nedává čas se nad tím zamyslet, pořádně to ocenit, případně položit doplňující otázky. Zaklapne Švejka a ven z metra, tohle je její obvyklá výstupní stanice.
V pátek v metru nebyla.
V pátek jsem zašel do knihovny a byl překvapen, že tam knížku The Good Soldier Švejk mají. Vypůjčil jsem si ji. Chci totiž mít klidný a uvolněný víkend.
Jak říkám, londýnské metro je plné podivných a zajímavých lidí.
