Čím jsem naštval bývalého irského premiéra? Irové to mají s irskou kávou jako my Češi se svíčkovou
Specifický přízvuk. Plamínek poťouchlosti v často smutných očích usazených do veselých tváří. A když si stěžují, říkají: Já si nestěžuju, ale… To jsou alespoň tři rysy, které platí pro většinu z mnoha Irů, které znám. Irové mají rádi hudbu, alkohol a návštěvníky z Evropy, jak říkají turistům, kteří musejí při návštěvě jejich ostrova překonat Irské moře. Jako by snad oni sami v Evropě nežili. Irové mají skvělý smysl pro humor, milují literaturu a můžete se s nimi bavit o čemkoliv, i když politiku bych raději nechal stranou. Jejich extrémní přátelskost je známá po celém světě. A já ji potvrzuju.
V životě každého Ira ale existuje jedna chvíle, kdy je veškerá jejich vlídnost, bodrost, tzv. craic (čti krak, znamená všeobecné veselí při vzájemném sdružování), jejich dobrá nálada i celková životní pozitivita podrobena těžké, přetěžké zkoušce. Je to moment, kdy si Irové po jídle v restauracích či domácnostech objednávají irskou kávu.
Můžou večeřet v nejlepších michelinských podnicích v zemi, ale o zdaru večera nerozhodnou fantastická jídla, která právě zkonzumovali, ani pětihvězdičková obsluha, ale právě příprava a podávání tohoto horkého nápoje. Uspět v téhle zkoušce je v podstatě nemožné. Velmi často v ní selžou i ti nejlepší baristé a barmani. A to proto, že každý má rád irskou kávu trochu jinak a právě tu svou verzi podává za jedinou správnou. Za jedinou pitelnou. A hlavně: káva není nikdy připravena tak, jak má být – dostatečně silná, ale nesmí to být espresso. Smetana není nikdy hustá tak akorát. Cukru, když už je třtinový, jak to má správně být, je vždy buď málo, nebo moc. A whisky je vždy buď moc obyčejná, nebo moc nóbl, a když je náhodou akorát, tak zase má buď málo, anebo hodně kouřového aroma.
Trochu jako Češi a svíčková. Jen o dost vyhroceněji a militantněji.
Ale i když máte ty správné ingredience na irskou kávu, ještě není vyhráno: Musíte je vlít do sklenice v přesně daném pořadí a ve správném poměru. Smetana se musí propadat do nižších pater ve správném časovém rámci a musí vytvářet správné obrazce. Sklenice musí být nahřátá, lžička musí dlouhá, ta na latté macchiato.
Pokud byť jediná část tohohle procesu selže, je konec. To jsou pak Irové rozladění, naštvaní, odmítají zaplatit, celý večer je zkažen, jde se okamžitě domů. Protože nejlíp se dělá irská káva u každého Ira doma. Touhle hypersenzitivou na irskou kávu jsou postiženi bez přehánění všichni moji irští známí, kamarádi i členové mojí irské rodiny, ta nejvyklidněnější mladá Irčata v to počítaje.
Výjimkou nebyl ani bývalý irský premiér. Před několika lety přišel tehdejší taoiseach (čti týšok), jak tady předsedům vlády říkají, na hotelovou recepci a poprosil mě o irskou kávu. Bylo půl jedné v noci. Potřeboval prý vzpruhu před nočním jednáním s Bruselem po telefonu, které začínalo za pět minut. Já se soustředil na to, abych nezaměnil jediné dvě větičky, které v irštině umím, totiž pog mo thoin (čti pokmahón, znamená polib mi zadek) a dia dhuit taoiseach (čti džía hrič týšok, znamená dobrý den, pane premiére a má se říkat pokaždé, když se s irským předsedou vlády potkáte). Naštěstí jsem se nespletl. Hezky jsem tedy premiéra pozdravil a pak anglicky dodal, že žádný problém, za dvě minutky to bude.
Barista už v práci nebyl, i hotelový bar byl zavřený, tak jsem se toho chopil sám. Rychle jsem si vygoogloval, co irská káva vlastně je. Došlo mi, že k takovým ingrediencím se v časovém limitu sto dvaceti vteřin nedostanu. Ale co může být tak složitého na kafi s trochou myslivecký? Do porcelánového šálku na cappuccino jsem nasypal instantní kávu, zalil ji vařící vodou a cvrnknul do toho trochu likéru Baileys. Poté, co jsem před premiéra postavil hrneček s mojí verzí irské kávy a dřevěné míchátko, jsem ještě vítězně zatřásl sáčkem s bílým cukrem. „Sugar?“
Viděl jsem, jak mu pod kůží obličeje praskají nervy, ale byl to opravdu politik a skutečný diplomat. Dost kysele se usmál a pak se zeptal: „Vy asi nejste odsud, že?“ „Ne.“ „A odkud jste?“ „Z povodí Ohře.“ „Cože?“ „Z Česka.“ „Aha. Tak až budu chtít pivo, tak já zas přijdu,“ dodal ještě a odešel. Hrneček s mojí irskou kávou tam nechal. Nechci předjímat, ale myslím, že toho v Bruselu pro Iry onu noc mnoho nevyjednal.
Ale já se učím rychle. Takže kdykoli se irští hosté v mém českém domově v Irsku dožadují po večeři irské kávy, vyštěknu na ně tu druhou irskou frázi. Tu, kterou se ministerský předseda nevítá. A pak jim uvařím turka.
