Manipulativní šarlatán Freud v populárně naučné publikaci o počátcích moderní psychiatrie
Málokterý vědec vyvolává tak kontroverzní reakce jako zakladatel psychoanalýzy Sigmund Freud. Jedni jeho teorie označovali za pseudovědu s tím, že vrátil psychologii „o sto let zpátky“, jiní se jeho díla i v současnosti zastávají, jako například nositel Nobelovy ceny za medicínu Eric Kandel, podle nějž psychoanalýza stále představuje nejkoherentnější a intelektuálně nejuspokojivější pohled na lidskou mysl.
U Alpressu v překladu Kateřiny Orlové vyšla před půl rokem kniha Pacienti Sigmunda Freuda, jejíž autor, filozof a literární komparatista Mikkel Borch-Jacobsen, jednoznačně patří do první skupiny, tedy mezi Freudovy ostré a dlouhodobé kritiky. Borch-Jacobsen se narodil ve Francii, ale od roku 1986 působí ve Spojených státech. Mimo jiné významně přispěl do sborníku s názvem Černá kniha psychoanalýzy (Le Livre noir de la psychanalyse. Vivre, penser et aller mieux sans Freud) z roku 2005, jehož příspěvky zdůrazňují psychoterapeutická selhání zmíněné metody.
Stejně odmítavý postoj zastává Borch-Jacobsen i v knize Pacienti Sigmunda Freuda, svém prvním titulu přeloženém do češtiny. Přibližuje v něm průběh terapie i životopisy 38 lidí, které Freud léčil a mnohdy proslavil chorobopisy, ve kterých používal přezdívky jako Dora, Malý Hans, Krysí muž či Vlčí muž. Borch-Jacobsenův soud je zdrcující: Freud se v jeho podání jeví být vypočítavým a manipulativním šarlatánem, který svým pacientům neblaze zasahoval do životů a jehož „léčba“ měla spíše destruktivní účinky. Takže se někteří z nich, pokud terapii přežili, poté snažili odejít co nejdál od Vídně (a Freuda). Pokud se hrstka pacientů nakonec uzdravila, tak podle autora proto, že jejich symptomy prostě odezněly nebo si daní jedinci dokázali pomoci sami, jako třeba slavný dirigent Bruno Walter. Jestliže byl podle autora Freud v léčbě výjimečně přece jen úspěšný, tak spíše tehdy, když vůbec nepraktikoval klasickou psychoanalýzu. To měl být případ jistého Alberta Hirsta, s nímž nerozebíral jeho oidipovský komplex, ale různými komplimenty se snažil „vzkřísit jeho sebevědomí“.
Pro znalce zmíněných chorobopisů může mít kniha velký význam, protože jim umožní nahlédnout životy daných lidí z jiné perspektivy, a navíc se dozví, jak se jejich osudy vyvíjely dále. Borch-Jacobsenův názor na Freuda je ovšem tak vyhraněný, že rozhodně nedoporučujeme dělat si celkový obrázek o slavném moravském rodákovi pouze na základě této knihy.
