Karavanem po Evropě aneb Navštivte naši strž
Na národní park kolem jezera Loch Lomond padla tma a nám bylo jasné, že dneska už do Edinburghu nedojedeme. Bylo potřeba někde náš karavan zaparkovat a přečkat noc. Tři kluci z Krušných hor na týdenní poznávací cestě obytňákem po horách skotských.
Projíždíme potemnělou vesnicí Tyndrum, vtipkujeme, že právě tady vynalezli Tinder, i když tahle aplikace a randění vůbec tady musejí být úplně marné až mrtvé, protože Tyndrum má, odhadujeme, všeho všudy deset baráků. Ale protože dva z nich jsou kavárny, teď zavřené, a jeden je hospoda, teď otevřená, stavíme právě tady. Parkoviště před hospodou.
Parkujeme hned vedle jiného karavanu, ve kterém se svítí. V duchu obytňácké etikety se jdu ohlásit a seznámit. Zaklepu na dveře zachovalého Sunlightu A60. Ty se v podstatě okamžitě otevřou a v nich se objeví ušpiněný hipísák. Tak pětašedesát let.
„Co v tomhle krasavci tluče?“ pozdravím ho po karavaňácku. „Fiat Ducato. Sto dvacet,“ odpoví pyšně. Podle přízvuku odhaduju, že je asi domácí, tedy Skot. „No je krásnej! Kdyby vám to nevadilo, my si tu na noc vedle vás píchneme tu naši Adrii.“ Pak ještě hrdě poplácám náš obytňák po bříšku a dodám: „Taky Fiat. Ale sto dvaatřicet.“ „Taky jste o dost těžší,“ řekne hipísák, když se za mnou objeví moji dva spolucestující. „My tam u nás rádi jíme,“ řekne jeden z mých kamarádů Krušnohorců. „Zdravíčko, pane,“ řekne ten druhý.
A pak připravujeme obytňák na noc: vypouštíme a napouštíme vodu, nabíjíme všechny baterky, otáčíme sedačky, zatemňujeme přední sklo, sklápíme postele. O tom, že je náš dnešní noční soused opravdu domácí, tedy Skot, už není pochyb, protože právě Skotové jsou ti největší králové ukecanosti na světě. Během našich rychlých prací nám hipísák vypoví celý svůj život a zároveň nám i velmi komplexně podá svou složitou současnou rodinnou situaci.
„Prostě je to na ní. Buď sem za mnou přijde a dáme to zase dohromady, nebo je konec. Úplnej konec. Každopádně tohle je pro mě dost důležitá noc, protože dnes vyprší tohle ultimátum, který jsem jí dal. Já už dál nemůžu. Já už jsem tady na tomhle místě zaparkovanej tři měsíce a přes podzim a zimu tady rozhodně nebudu. To radši nastartuju, rozparádím to, co to dá, a sjedu z útesu do tý naší zdejší strže. Koneckonců nebyl bych poslední Tyndrumák, kterej tak učinil. A co vy, chlapi, co že vy nic neříkáte?“
„Protože jsi nás nepustil ke slovu,“ řekne první kamarád Krušnohorec česky. „My tam u nás rádi mlčíme a posloucháme,“ řekne druhý kamarád Krušnohorec anglicky. „Jdete s námi do hospody?“ řeknu pak já, protože náš obytňák už je připraven na noc.
„Ne, ne. Já do hospody nemůžu. Pití byla jedna z hlavních příčin, proč to mezi námi přestalo fungovat. Navíc ji nechci minout, kdyby skutečně přišla. Jak jsem říkal, dneska je poslední noc. Buď přijde, nebo je konec. Když nebudu moct být s ní, tak to radši nebudu vůbec a hup do rokle.“
Zbytek večera trávíme v místní hospodě. Je tam skoro prázdno. Sedíme u stolu, srkáme pivo a jsme z našeho souseda z parkoviště trochu opaření. Snažím se to trochu zlehčit: „Asi drsnej skotskej humor.“ Nálada se nám později přece jen zlepší, a to v přímé úměře s počtem zkonzumovaných nápojů. I přesto mi celý večer sedí za krkem nepříjemný pocit: vím totiž, že Skotové drží slovo.
Když se o půlnoci vracíme na parkoviště, stojí tam pořád dva karavany. V tom jeho se svítí a je z něj slyšet hudba. Vyhodnotíme tlumené disko 80. let jako dobré znamení. Třeba se k němu vrátila, usínáme na pozitivní vlně.
Druhý den ráno, když nás probudí silný vítr a prudký déšť, jsme na parkovišti sami. Hipísákův obytňák je pryč. Raději to nijak moc neinterpretujeme a chystáme se k odjezdu.
Když pochvíli z Tyndrumu vyjíždíme, vidíme celou tuhle vesnici konečně za světla. A je to dost depresivní pohled: všude skličující šeď, jen jedna ulice, po ní projíždějí auta maximální rychlostí, hlavně ať jsou odsud rychle pryč, a na té jedné ulici skutečně jen deset zamračených baráků, dva z nich jsou kavárny, teď zavřené, a jeden je hospoda, teď taky zavřená. Takhle krušno není ani v Krušných horách.
Hned za vesnicí je odbočka s cedulí zvoucí k návštěvě jediné zdejší přírodní atrakce: ke skalním útesům a hluboké strži. Tam raději ne, kdoví co bychom tam spatřili, shodujeme se všichni tři. A pokračujeme dál v cestě do Edinburghu.
