Nejsou paneláky jako paneláky a i sídliště lze milovat, ukazuje kniha Jižák
„Nuda, průměr, šeď, pravé úhly – toť vše,“ shrnul několik let strávených na pražském sídlišti Jižní Město spisovatel Petr Stančík. Já s jezevcem Chrujdou donedávna souzněla – na takzvaném Jižáku jsem před čtvrt stoletím protrpěla ošklivý, šedivý rok na vysokoškolské koleji Blanice. Brodila jsem se blátem, vichr mezi věžáky mi odvál půlku vlasové pokrývky, načež jsem se procpala na kolej Hvězda na okraji uživatelsky příjemnějšího sídláku Petřiny. Od té doby jsem na panelovou poušť Jižního Města nevkročila.
Výborná publikace Jana Lukavce s názvem Jižák, město panelů, snů a mýtů, kterou právě vydala Pulchra, ovšem mým ostrým soudům otupila hrany. I když je fakt, že mě už před pěti lety nahlodalo oceňované dvoukniží Paneláci.
Jakožto děvče z venkova k umakartovým jádrům a nefunkčním výtahům „králíkáren“ chovám lehký odpor, zato literární publicista Jan Lukavec se na „Jižáku“ narodil a dodnes tu s rodinou žije. A prý rád! Dokáže v šedivých blocích betonu vidět inspirativní, ba romantické místo s vizí, dějiště novopohanských rituálů, bydliště umělců a myslitelů. V osobních a poučených esejích mapuje ono území od jeho vzniku a doluje z místního bahna perličky. Nebo někdo z nás věděl, že skupina architektů DNA včetně Davida Vávry v roce 1986 údajně vyhrála s recesistickým „přeřešením“ Jižního Města celostátní soutěž, se skicami trpasličích čepiček či salaší na střechách věžáků a s projektem sjezdovek i vodopádů spouštějících se z fasád? Místní Milíčovský les si pak před pěti lety vybrala ke svému „převibrování“ samozvaná ženská reinkarnace Ježíše Krista Jana Kyslíková. Posléze však neměla peníze na vlak z Ústí nad Labem, takže na Jižák zaslíbený nikdy nedorazila…
Jižák provázejí černobílé (jak jinak) snímky Karla Cudlína, který obří sídliště fotil zejména v 80. a 90. letech. K procházce, pravda, nezvou, ale tu knihu si pořiďte. Uvidíte panelhausy barevnější.
