Nemožnosti manželské intimity aneb Apple pie namísto sexu
Hledám menší zateplené bytové i nebytové prostory k příležitostnému (a často náhodnému) pronájmu (několikrát týdně, hodinka denně by měla stačit) za účelem plně legálního a úřady posvěceného manželského sexu. Zn.: Nemáme kde.
Podivným a splašeným posunutím páček osudu jsme se s manželem ocitli v malém domě jeho rodičů, v domě na okraji druhého největšího města Irska, v domě, ve kterém manžel vyrostl a utržil tam v dětství celou sestavu menších či větších traumat a kde teď tedy v naší plné dospělosti i s jeho stárnoucími rodiči dočasně bydlíme.
Je to malý, skromně zařízený jednopatrový domek, ve kterém je soukromí i jen na pár vteřin striktně na příděl, případně za odměnu. A když už si ho vysloužíte (já nejčastěji drobnými domácími pracemi pro tchyni či nekonečným vysvětlováním tchánovi, jak spustit na televizi Netflix), ani pak rozhodně není stoprocentní. Dveře do ložnice nejdou zavřít, z několik míst na schodišti do patra je dokonce vidět až do naší postele. A navíc všechno, ale opravdu všechno je v domě slyšet.
Pocitu neustálé exponovanosti přispívá v našem novém bydlišti nejen intenzivní koexistence typu tělo na tělo, ale i způsob vzájemné komunikace mezi jeho obyvateli. Klepání na dveře (ty jsou stejně pořád nedovřené) je zbytečnost, ložnicí se běžně prochází, protože se považuje za další společenskou místnost, respekt k „tiché chvilce pro sebe“ stejně jako k nezbytnému osobnímu prostoru je netolerovaný luxus. I komunikace verbální má svá specifika: členové rodiny na sebe běžně povykují z různých místností, koupelnu a záchod v to počítaje, vedou dlouhé hlučné debaty skrz zdi, jsou schopni takhle na dálku sestavit seznam na nákup i naplánovat letní rodinnou dovolenou.
Je tedy jasné, že na nějakou intenzivnější partnerskou intimitu nemáme prostor. A kvůli tomuhle vypjatému až výbušnému prostředí vlastně ani náladu.
Manželovi rodiče pokrývají svou překvapivou energií, nekonečným seznamem nezbytných domácích úkonů a neúnavným pobíháním po celém domě až dvacet hodin denně. Tchyně vstává brzo (pravidelně v šest ráno už je v naší ložnici a kontroluje topení a level vlhkosti vzduchu po noci). Tchán zůstává vzhůru se svými nekonečnými otázkami u hlasitě zapnuté televize často až do dvou do tří do rána. Minulý týden mě ze spánku někdy kolem půl druhé v noci vytrhlo jeho zvolání: „Honzo, a jak je to teď s tím Tiger Kingem? Ještě je ve vězení?“ Já budu brzo ve vězení, za tchánovraždu, říkám si v duchu a pak nazpět do tmavého domu zakřičím: „Jo, je.“ – „Dostal jednadvacet let,“ zpřesňuje vše hlasitým zahelekáním ze své ložnice tchyně. „A kolik už odkroutil?“ volá z ložnice pro hosty tchánova sestra, která je u nás na týdenní návštěvě. „Ráno to všechno probereme a spočítáme,“ křičím vyčerpaně do noci a ukončuju tak tenhle nadbytečný noční hovor. Znovu usnout se mi podaří až krátce před šestou ráno.
Na vzájemnou, nikým nerušenou manželskou intimitu nám tedy s partnerem zbývá jen několik málo hodin během brzkého rána, kdy celý dům jen zdánlivě utichá, ale v tu chvíli jsme většinou už tak vyřízení, že stejně na nic nedojde. A i kdybychom byli vzhůru: koho by dostalo do nálady tchánovo úmorné noční chrápání a tchynino vzteklé pomlaskávání, které se z jejich pokoje ozývá s neuvěřitelnou pravidelností každou noc?
A tak jedinou šancí je dostat je z domu ven na dobu delší, než je jejich pravidelný sedmiminutový nákup v obchodě, co je na konci naší ulice, dochází nám. Kam ale vyhnat pohybově omezené důchodce během zimních měsíců, když jim i lokální rádio každý den potvrzuje, že letošní zima je jedna z nejdrsnější za posledních padesát let, a radí všem posluchačům raději vůbec ven nechodit?
Do kina? Nemožné, manželovi rodiče preferují pohovku, Netflix a mě namísto amazonské pomocnice Alexy („Honzo, a kdy bude konečně venku třetí řada Tiger Kinga?“ – „Honzo, a kolik manželů vlastně ten Tiger King má?).
Vyhnat je někam k přátelům na odpolední kávu? Taky nemožné, jejich známí vždycky chodí k nám. Navštívit starý a podívat se na mladý. A požádat nás o drobné laskavosti (zavolat na sociálku, objednat je k doktorovi, nastavit online bankovnictví v mobilu, povyprávět jim o Pražském jezulátku). Tyhle přátelsko-sousedské návštěvy seniorů pokaždé končí tím, že penzisté sedí hluboko do noci s tchánem před televizí a penzistky s tchyní diskutují na naší posteli (!) o Harrym a Meghan.
Napadá nás podat si inzerát, že hledáme někde v blízkém okolí malé, ale hlavně klidné a tiché prostory pro příležitostné návštěvy za účelem dočasného plného soukromí a provozování manželské intimity.
Nakonec nás zachraňuje znovu se zvedající vlna covidu. Tchánovi a tchyni jsme jako úplně prvním důchodcům v Irsku nadšeně vyjednali novou dávku očkování proti koronaviru. Ve zdravotním středisku na opačné straně města. Bude jim to trvat minimálně hodinu.
Konečně jsou z domu pryč! Konečně je v domě ticho! Konečně můžeme bez obav během dne zalézt nazí do postele! Ale ještě než se to rozjede, si oba všimneme, že z okna domu, který je naproti tomu našemu, na nás urputně mává sousedka. Jako by byl konec světa. Taky něco zběsile povykuje. Nejdřív ji chceme ignorovat a zatáhnout závěsy, ale co když opravdu zrovna nastává konec světa? Hodím na sebe trochu oblečení a otevírám okno, abychom ji slyšeli.
„Koukám, že je vám zima! Že se zahříváte,“ slyším řvát sousedku na celou ulici. „Zrovna jsem upekla jablkový koláč! Ještě je teplý! Pojďte si pro něj! Anebo počkejte! Já vám ho donesu až do postele, ať z ní nemusíte ani vylézt, já mám stejně klíče od vašeho domu!“
Zítra jdu podat ten inzerát.
