V Edinburghu s Irvinem Welshem a dalšími kverulanty. Pizza nebude, pivo jo
Hlavní město Skotska je magická změť ulic s názvem, co se čte úplně jinak (Edinboro), než jak se píše (Edinburgh). Pokud se vám podaří vymotat se z hlubokého prázdného říčního koryta, ve kterém namísto řeky tečou sem a tam dnem i nocí vlaky a davy cestujících zmatených nelogickým systémem nástupišť, tedy pokud se vám podaří vyfárat z hlavního edinburského nádraží Waverley na povrch, ocitnete se buď v kulisách filmů s Harry Potterem, městský středověký hrad v to počítaje (jižní strana), nebo na hlavní obchodní třídě Princes Street (sever), na které vás svým zběsilým filmovým úprkem srazí Mark a Spud, hrdinové kultovního filmu Trainspotting.
Na Princes Street mě nabral taxikář, co shodou okolností vypadal jako spisovatel Irvine Welsh, což není až zas takový zázrak, jak mi brzy dojde. V Edinburghu totiž každý druhý Skot vypadá jako autor Trainspottingu (a každý třetí by dokázal něco podobného napsat). Veze mě do mého nového bytu v edinburské čtvrti Stockbridge. Něco mi povídá, ale já mu nerozumím, i přesto, že anglicky umím dobře. Tenhle silný přízvuk skalních domácích je opravdu jak z jiné planety a zvyknout si na něj dost trvá. Já se na něj plně nenaladím ani za celé dlouhé dva roky, které tady v Edinburghu strávím.
„A vy jste přímo z Edinburghu?“ ptám se taxikáře, protože nejlepší obrana je útok.
„Áj,“ vypustí ze sebe skřek, „ze sévrrru Édinburrrgu. My a móji lidi ze sévrrru Škótska zme tady býli dřív než Édinburrrg.“ Nerozumím v podstatě nic, a tak už se na nic víc neptám. Nemusím, on i tak povídá dál. Další charakteristika místních – žvaní a klábosí první ligu. Nekonečné, ale většinou zábavné vykecávání se: nejčastěji o počasí, o rugby a o Angličanech.
Taxikář mým směrem něco provolává i poté, co před svým novým bytem zabouchnu dveře auta a jeho taxík se dá znovu do pohybu. Brzy mi to dojde: místní velmi často nepotřebují k rozhovoru nikoho jiného, vystačí si sami.
Poté co se ve svém edinburském bytu zabydlím, si uvědomím, že mám příšerný hlad. Mobil mi oznámí, že většina restauračních zařízení kolem nového domova je v neděli zavřená (zato hospod, které jídla nepodávají, je tady spousta), jen jedna pizzerie poblíž má otevřeno ještě hodinu. Tak rychle.
Na tvrdou stoličku restaurace dopadnu tři čtvrtě hodiny před zavřením podniku. Po deseti minutách se ke mně doplíží číšník. Dost dobře by mohl být taxikářovým jednovaječným dvojčetem. Vypadá stejně, mluví stejně. Deklamuje mi zevrubnou historii budovy, ve které tahle pizzerie sídlí. Nevím, jak k tomu od počasí přes rugby a nadávání na Angličany došel, ale Skotové jsou mistři oslích můstků, přičemž často žádné oslí můstky nepotřebují. Číšník mě zpravuje o tom, že se místním nelíbí, že se tenhle děsně komerční americký řetězec s pizzou usadil právě v tomhle malebném zámečku nad potokem, který čtvrtí Stockbridge protéká. „Hodně se proti nám protestovalo. I některý zdejší celebrity. Ale jsou to stejně všechno jenom pokrytci. Přes den tady před našima dveřma pokřikujou a večer si od nás objednají pizzu až do obýváku,“ překládám si do srozumitelné angličtiny číšníkovu plamennou zprávu o stavu zdejší občanské společnosti a veřejného stravování. Asi po čtvrt hodině konečně dojde i na mě: číšník se mě ptá, co na tohle skloubení starobylé památky a komerční gastronomie říkám já.
„A co kdybych si nejdřív objednal?“ řeknu nesměle.
„No jistě, žádný stres, HNED vám přinesu jídelní lístek, budu HNED zpět,“ odpoví číšník a odšoupe se od mého stolu. Časovému údaji HNED ve Skotsku odpovídá všechno mezi půlhodinou a několika týdny. Další věc, na kterou si tady budu dost těžko zvykat.
Číšník se ke mně vrátí už za dvacet minut s nabídkou jídel a pokračuje ve svých povídačkách. Zatímco já rychle jezdím očima po meníčku, on mi sděluje, že i ten slavný spisovatel Welsh, autor těch kultovních fekálií, je jedním z těch, co proti pizzerii protestují. Prý dřív bydlel přímo támhle naproti zámečku. A i přesto, že teď bydlí na druhé straně Edinburghu v Leithu a taky v Los Angeles, tak se tady občas ukáže. Občas tady prý zastaví i se svým taxíkem („Áj, Írrrvin jézdí pro vlástni póbaveni zúbrrrem.“), zanadává na kapitalismus v podobě předražených těstovin a pak si koupí jehněčí arancini. Pěkně zabalit a s sebou. Třeba i do Ameriky.
„Tak já si je dám taky. A taky pizzu Old Leither,“ podaří se mi kvapně vyhrknout v té kratičké chvíli, kdy číšník nabírá do plic vzduch na další historku. Ta ale nakonec nepřichází. Číšník se zděšeně podívá na hodinky a oznámí mi: „Sórrry, káma rrráde, náše kuchyň prrrávě závřela. Už jénom píti.“
A tak o další půl hodinu později před mým vyčerpaným a vyhladovělým tělem přistane alespoň pivo. Jak se říká u nás doma v Česku, a ne náhodou i tady: hlad je převlečená žízeň. Konečně se napiju, tedy i najím. To už ale u stolu nesedím sám. Za tu dobu se ke mně připojilo hned několik místních. A všichni – najednou a donekonečna – melou o počasí, o rugby a o Angličanech.
