Daniela Fischerová: Pro dnešní děti je pět minut souvislého čtení maximum, pak už se začnou vrtět

„Od tragické dramatičky přes hlubokomyslnou prozaičku, kterou jsem též chtěla být, se ze mě stává roztomile infantilní blábolilka pro děti od pěti let,“ shrnula jste svou tvůrčí dráhu v jednom rozhovoru. Chtěla byste vrátit čas a udělat některý z kariérních kroků jinak?

Podle mé zkušenosti si tohle člověk nevybírá – nelze si poručit, že teď budu psát pro děti a teď detektivky, to se tak člověku prostě přihodí. V posledních deseti patnácti letech u mě výrazně převažuje psaní pro děti a baví mě, pořád a upřímně, ale nevybrala jsem si ho, já jen položila prsty na klávesnici. Nikdy v životě jsem třeba nechtěla psát dramata! Když jsem koncem sedmdesátých let napsala villonovskou Hodinu mezi psem a vlkem, ani jsem nechodila do divadla, vůbec jsem neměla potuchy, co se na tuzemské scéně děje. Režisér Luboš Pistorius mi tehdy říkal: „Tohle buď napsal profík, nebo někdo, kdo o divadle absolutně nic neví!“ Já byla ten druhý případ, připisovala jsem tam scénické poznámky typu přijde zleva, přijde zprava… „Vy vůbec netušíte, od čeho je na divadle režie,“ říkal mi pan Pistorius. Mimochodem, jsou autoři dvojího typu, rozptylky a spojky jako v optice – jedni celý život píšou jedno téma a jen vybrušují svůj styl, druzí rádi zkoušejí nové žánry, nové možnosti psaní, nová témata. Obojí má své výhody a nevýhody, já jsem každopádně rozptylka.

Ačkoli rok od roku přibývá vydaných titulů pro děti a mládež, tuzemský knižní trh jako celek to teď nemá lehké: covid a zavřená knihkupectví, skokové zdražování knih, propouštění v nakladatelstvích, chystaná vyšší DPH na knihy… Jak vidíte budoucnost dětského čtení?

Ptáte se mě v pravou dobu. Nedávno mě přizvali do velkého programu ministerstva školství Knižní stezka, který má povzbudit dětské čtenářství. Byla jsem v té věci školena odbornicí a ta mi potvrdila, že dětské čtenářství valem upadá – děti se za ta dvě covidová léta šmahem naučily viset na svých chytrých telefonech a počítačích a odborníci tvrdí, že se i daleko hůř vyjadřují. A protože řeč je pouhým výstupem myšlení, tak i hůře myslí; ztratila se vrstva přemýšlivosti, kterou čtení podporuje. Mám ve zmíněném projektu během března školit dámy z knihoven a učitelky ze základních škol i mateřinek, snad i nějaký pán se tam vyskytne, a vykládat jim o tom, co jsem kdy napsala a proč a jak to mají číst. Čtyři vyučovací hodiny pro pětadvacet lidí, už teď se toho trochu bojím.

Sama uznáváte, že za vašeho dětství se vám mnohem více předčítalo, než teď čteme my svým dětem a vnoučatům. I když výzkumy dětského čtenářství z posledních let představy o dětském nečtení zmírňují, vidím kolem sebe opravdu málo nadšených školáků-čtenářů. A vy?