Stejné sklenice – základ domácnosti. To budou mít, ehm, paní manželky radost!
Je neděle dopoledne. Nešli jsme dnes s manželem ani do kostela (jeho Ikea), ani do Ikey (můj kostel). Stojíme v malém obchodě v centru města a v oddělení domácích potřeb činíme jedno z největších rozhodnutí našeho dlouholetého partnerského života: vybíráme sadu stejných skleniček.
Během těch let, co jsme spolu, jsme v naší společné domácnosti během formálních večeří pro přátele, během neformálních nočních party i během tisícovek obědů a večeří ve dvou vždy konzumovali nápoje z různě posbíraných, nestejných sklenic. Na policích, regálech a vůbec po celé kuchyni se nám odjakživa tísnila nesourodá armáda štamprlí, půllitrů, koktejlek, whiskovek a highball sklenic různých velikostí.
Nejčastěji naše nestejné nádobí na nápoje pochází z hospod, barů a restaurací. Zavírají a řeknou ti, že si to máš dopít venku a nechat pak prázdný půllitr na římse okna. Takže dopiješ a jdeš domů, ale často až tam ti dojde, že sis donesl suvenýr. Jindy to uděláš naschvál, protože i pijácké sklo může být krásné a sexy, nebo protože hospoda začala nalévat pivo do půllitrů limitované edice tvé oblíbené značky. Druhým zdrojem našeho různorodého arzenálu skla jsou skleničky z dárkových balení. Tady máš flašku whisky k Vánocům a k ní je v krabici přibalena sklenička. Nebo z akcí v obchodech: kup si dvě velká balení černé limonády a my ti dáme skleničku s naším ikonickým logem.
Jenže s tím je teď konec, dohodli jsme se oba. Protože bereme naši domácnost stejně jako naše soužití vážně, rozhodli jsme se s nepatřičnou provizorností nestejných sklenic, která odkazuje spíše na život na studentských kolejích nebo na pivní soužití dvou spolubydlících a ne na plnohodnotné manželství, skoncovat. Rozhodli jsme se naše domácí sklo sjednotit, staré různorodé skleničky vyhodit, nahradit je jednotnými sadami a dodat tak naší domácnosti na vážnosti a fajnovosti.
Takže je neděle, my nejsme ani v kostele, ani v Ikee a v malém krámku kupujeme šest stejných sklenic na víno a šest stejných trojek na všechno ostatní. „To budou mít paní manželky radost,“ říká nám příjemná prodavačka a podává nám dvě krabice potvrzující opravdovost a regulérnost naší domácnosti.
Později doma, ještě než proběhne nekompromisní defenestrace starého skla a než to nové vybalíme a obřadně vyskládáme do kuchyňské skříňky, si chci dát pivo. Půl litr piva. A najednou mi dojde, že s tím je teď konec. Od teď už nápoje jenom do uniformní trojky anebo, a to je snad ještě horší, do sklenice na víno. A tak, když se manžel nedívá, protože nové sklenice oplachuje v jaru, zachraňuju na poslední chvíli svůj nejoblíbenější omlácený půllitr s napůl seškrábaným logem jednoho českého pivovaru. Schovávám ho do skříňky za mixéry, tedy tam, kam se běžně nechodí (nic nemixujeme), tam bude v bezpečí a připraven mi posloužit. Co v tu chvíli nevím a čeho si náhodně všimnu až o několik dní později, je to, že i manžel si za pečící vál (také nic nepečeme) schoval svou oblíbenou skleničku na portské víno.
Teď je ale čas si připít, protože je hotovo a nové stejné sklenice jsou souměrně vyskládány ve skříňce. Když si ťukneme, moje trojka praskne. Nevadí. Beru si další. Tu stejnou. Jsme teď opravdová, regulérní domácnost.
