Jakub Szántó: První cestě na Ukrajinu jsme říkali „čekání na Kokota“. Neuměli jsme si představit, co přijde

Mají slušné auto, dobrou kameru i ochranné vybavení. Na Ukrajině se střídají už víc než rok skoro bez přestávky, a zaží­vají tak všechny klíčové fáze ruské agrese: od stísněného očekávání vpádu přes masívní invazi a její dopady na civilisty až po ukrajinské protiofenzívy a osvobozování okupovaných území. Ze všeho, co se nevešlo na obrazovku, sepsala desítka zpravodajů ČT – David ­Miřejovský, Andreas Papadopulos, Jan Šilhan, David Borek, Václav Černohorský, Pavel Polák, ­Martin Jonáš, Karel Rožánek, Michal ­Kubal a Jakub Szántó (který je ­zároveň editorem) – společně silnou, emotivní a v některých kapitolách i velice literárně cennou válečnou kroniku největšího evropského konfliktu od druhé světové války.

Jak vás napadlo, že by z vaší ­práce mohla být kniha?

Válka nás všechny zaskočila svou blízkostí, šíří záběru a emocemi. Vždycky mě zajímal každodenní život lidí ve válečných zónách a většina z těch devíti autorů, kteří kromě mě do knihy přispěli, jsou zkušenými, vytrénovanými reportéry. Jejich zážitky i autentické pocity se mi zdály cenné. Od začátku války jsem cítil velký přetlak materiálu a bylo mi líto, co všechno se na obrazovku nedostane. Četné ukrajinské televizní vstupy, kterým jsme dávali hlavní prioritu, byly sice již od začátku trochu delší, měly třeba dvě a půl až tři minuty, ale ani tak to nestačilo.

Kdy jste začal knihu připravovat editorsky?

Sedmnáctého října 2022 jsem vytvořil whatsappovou skupinu TAKOVEJ JEDEN NÁPAD, což byl také den, kdy se nás všech deset domluvilo, že do toho jdeme. Následující den jsem poslal informace o tom, jak si to vlastně představuju. Oslovil jsem i dva naše další kolegy – kameramany Vojtu Höniga a Pavla Němečka, kteří se nakonec stali autory všech fotografií v knížce, včetně té titulní. Nakladatelství Argo, myslím, do poslední chvíle nevěřilo, že vše zvládneme, ale zároveň nám maximálně pomáhalo. Takové důvěry si hodně vážím, byl to fakt šibeniční termín.

Čeho jste se nejvíc obával vy?

Aby ani jeden z nás deseti kluků nevypadl. Pokud chcete čtenáři představit plnohodnotnou válečnou kroniku, nemůže tam být časová díra. ČT se už od začátku rozhodla, že v terénu bude neustále někoho mít. Každá kapitola představuje jednu kompletní reportážní cestu, řada z nich vznikala přímo na Ukrajině. Hrozilo ale opakování motivů a nepřehlednost. Tady nám pomohla detailní časová osa, ze které bylo jasné, kdo, kde a kdy natáčel. To kniha nabízí – chronologicky srovnaná očitá svědectví ze všech front i z týlu. Pro orientaci má každá kapitola objektivní historický přehled dění v daném časovém úseku.

Jak jste vyřešil právě repetitivnost válečného dění?

Domluvili jsme se se zpravodaji, kteří na Ukrajinu jezdí ze svých zahraničních postů, aby akcentovali „svoje země“. Chtěli jsme specifický pohled na ruskou válku z Polska, Německa, Turecka, Ameriky nebo Izraele. Jsme každý jiný. Někdo psal najednou, jiný posílal materiál po kapitolách. Naprosto klíčovou roli v tom grand slamu sehrál vynikající editor Arga Jiří Popiolek. Byl s každým v kontaktu, opravoval, radil a koordinoval. Vytvořili jsme si excelovou tabulku, abychom se v tom vyznali. Jenže i tak se nám finální texty sešly až na silvestra roku 2022. Pak přišly dny intenzívní práce na opravách a propojení, na vybroušení Putinovy války. Kniha zrcadlí práci zpravodajství: je to umění možného v omezeném čase, koláž pohledů a událostí.

Jste s koláží spokojený? Ne všechny příspěvky jsou stejně suverénně napsány, i když všechny jsou cenné…

Jsem rád, že kniha existuje. Věřím v citát vydavatele listu The Washington Post Philipa L. Grahama, že první verzi historie píšou v moderní době novináři. Je to upřímný pokus s ambicí ukázat ve stravitelné podobě kontinuální obraz celé věci. Zároveň doufám, že až někdo bude psát o prohrané válce Ruské federace s Ukrajinou, po tomhle materiálu od novinářů zvyklých pracovat v tradici objektivní žurnalistiky sáhne.

Proč ve vaší desetičlenné skupině není ani jedna žena?

Naše skvělá reportérka Barbora Maxová se zapojila do kontinuální rotace týmů ČT na Ukrajině koncem roku. Bohužel už tedy v době, kdy bylo nutné odevzdat sepsané kapitoly. Jako editora mě mrzí, že její text v knize není, ale stihnout se to prostě nedalo.

Jaká byla vaše první návštěva Ukrajiny těsně před válkou? Tušil jste, po zkušenostech z jiných válečných konfliktů, že invaze je neodvratná?

První cestě na Ukrajinu jsme s kolegou Petrem Kolnerem, dalším skvělým kameramanem ČT, říkali Čekání na Kokota. A ano, obával jsem se, že invaze přijde. Poslední dny už jsem nevěřil, že by takhle obrovská, logisticky i finančně náročná koncentrace sil na tolika místech mohla Putinovi doma projít jen jako pouhé strašení Kyjeva a NATO. Rozhodně jsem si ale nedokázal představit rozsah toho útoku, netušil jsem, že to bude tak veliké. V zásadě jsem čekal, že otevřeně vtrhnou do části Donbasu, ve které už stejně Rusové od léta 2014 tak jako tak byli, a zároveň že jejich vojska budou zastrašovat Ukrajinu, aby se tomu nebránila. I v televizi jsem v tomto smyslu reportoval. Ale že se pokusí obsadit Kyjev a zavraždit prezidenta Volodymyra Zelenského, to mě nenapadlo ani v nejčernějším snu.

Vaše nejnáročnější cesta na Ukrajinu byla ta druhá, loni od 28. února do 9. března, kdy jste šel proti proudu uprchlické krize?