Buďme na sebe hodní a válka je vůl. Letošní Oscaři jdou cestou plakátových poselství
Sedm Oscarů pro legrácku Všechno, všude, najednou včetně těch hlavních (nejlepší film, režie, scénář) je překvapením: komedie tolik sošek většinou nepobírají. Oscarová akademie ale oceněním podívané o asijsko-americké rodině mimo jiné splnila pomyslné etnické kvóty. Čtyři Oscaři pro průměrné drama Na západní frontě klid a dokument Navalny zase znamenají gesto „ano, víme, že je válka“. Nepříjemné, a i proto trvanlivé filmy jako Tár nebo Víly z Inisherinu odešly s prázdnou.
Všechno, všude, najednou má dvě hodiny dvacet a dá se shrnout do svou scén, ve kterých se říká „mějme se rádi“ a „stojím při tobě“. Celá ta fantasmagorie okolo – multivesmíry, pulzující bagel a nasedání na anální kolíky – je jen šlehačka. Hercům (Michelle Yeoh a Ke Huy Quan) k jejich letošním Oscarům stačilo tvářit se naněkolikrát jinak, protože ztvárňují různé postavy se stejnou tváří, nebo jen mít rolák a ohavný účes a působit nepříjemně (Jamie Lee Curtis). Film dua vystupujícího pod jménem Daniels vypadá složitě a umělecky/originálně, ale pod hyperenergetickou skořápkou nabízí obyčejné „háelpéčko“, Hluboký Lidský Příběh o rodině, která se má vlastně ráda. Na ocenění od oscarové akademie letos stačilo málo: třeba střihačovi Všechno, všude, najednou Paulu Rogersovi jen epileptické vrstvení záběrů na sebe.
Druhý nejoceňovanější film letošního ročníku, adaptace známé knihy Ericha Marii Remarqua Na západní frontě klid, je pro nás zajímavý hlavně českou účastí: Linda Eisenhamerová byla nominovaná za masky, Viktor Müller a Kamil Jafar za vizuální efekty a Viktor Prášil za zvuk. Remarqueův román byl zfilmován několikrát, verze z roku 1930 dokonce získala Oscara za nejlepší snímek. Nová verze kromě technických aspektů nic nového nepřináší. Kategorie Nejlepší mezinárodní film letos žádná zjevení nepřinášela a německý snímek Na západní frontě klid v ní patřil k nejslabším. Do Oscarů se nicméně vždy propisuje politika, a když je tam někde daleko na východě válka, tak…
Nevýhry
Možná největším opomenutím letošního ročníku je „nevýhra“ Cate Blanchett za roli sociopatické dirigentky v dramatu Tár (6 nominací) – snímku, který vedle toho exceluje i ve složkách scénáře, režie, střihu, kamery a dalších, kongeniálně tyto složky spojuje do výsostně filmového vyprávění a vyjadřuje se k palčivě aktuálním i nadčasovým problémům. Tak přesně tenhle druh filmů Oscary nedostává, aspoň ne v hlavních kategoriích.
I tragikomedie Víly z Inisherinu (9 nominací), jakkoliv nám nemusí sedět svým divadelním půdorysem a vykonstruovanou zápletkou o konci jednoho přátelství, je výrazem jednotné autorské vize, jež se promítá do všech složek od stylizovaných dialogů po přírodní výjevy drsně malebného irského ostrůvku. A Spielbergovi autobiografičtí Fabelmanovi (7 nominací) jsou zase i přes svou polopatičnost dílem mistra svého oboru, který i v rutinnějších kouscích, jako je tenhle, ohromuje svou schopností vyprávět.
Trefit ducha doby
Jednotícím prvkem letošních Oscarů jsou rozpadající se vztahy a snaha sklížit je nějak dohromady. Týká se to i kýčovitého dojáku Velryba, za nějž získal Oscara Brendan Fraser. „Těžce“ namaskovaný herec uvězněný v prostetické konstrukci, která mu přidávala další desítky kil navíc, ztvárnil morbidně obézního muže hořekujícího nad tím, že ho (skoro) nikdo nemá rád.
Před dvaceti lety se mohutně řešilo, jestli Nicole Kidman směla vyhrát Oscara za roli ve filmu Hodiny, kde má falešný nos. Doba pokročila a podobné technické napomáhání hercům je zjevně přípustnější. O pokrok správným směrem ale nejde. Fraserův výkon by byl bez maskérů poloviční, ostatně i oni za něj získali Oscara, kdežto takový Colin Farrell by prosťáčka Pádraica zahrál stejně skvěle jako před kamerou i jen tak na pódiu v trenýrkách a tílku. Jenže u Frasera opět hraje roli „háelpéčko“: herec díky Velrybě zažívá velký comeback, tak proč ho nepodtrhnout Oscarem.
Platí to o všech výročních cenách a o Oscarech dvojnásob: je chyba uvažovat o nich jako o oceněních pro to nejlepší, co ten který rok vzniklo. Oscary dostávají oscarové filmy, a to jsou ty, které se nejlíp strefí do ducha doby a nálady udílející akademie. Letos to tedy bylo o srdíčku.
