Gumácká i mazácká vojna a nebozí bažanti: Nuance mezi pakárnou a čestnou občanskou povinností bývala tenká
V souvislosti s Putinovou rozsáhlou, krvavou válkou proti Ukrajině zaznívají hlasy volající po obnovení základní vojenské služby; hlasy jsou to zatím bohužel spíše slabé a ojedinělé. Přitom udržovat plně profesionální, dobře a moderně vyzbrojenou a vysoce motivovanou armádu, schopnou uhájit vlast, plnit úkoly vyplývající z členství v NATO a působit jako dostatečně odstrašující síla, není vůbec levná ani jednoduchá záležitost.
Pražské Nakladatelství Academia se v obšírné publikaci s názvem MEZI PAKÁRNOU A SLUŽBOU VLASTI editora Jiřího Hlaváčka, působícího v Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR a na fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy, zabývá poměry v naší armádě mezi lety 1968 a 2004, kdy skončila mnohými tolik proklínaná základní vojenská služba.
Zatímco v předlistopadovém Československu naše „lidová“ armáda v rámci Varšavské smlouvy počtem vojáků zaujímala třetí (po Sovětském svazu a Polsku), a množstvím tanků dokonce druhé místo (po SSSR), dnes působí dojmem trpaslíka. To je ovšem vzhledem ke krajně nepříznivé mezinárodněpolitické situaci, která je v mnoha ohledech horší než v nejvypjatějších obdobích studené války, na pováženou.
Značná pozornost je v kolektivní monografii věnována nechvalně známému fenoménu mazáctví a šikany, jež někdy vyústila až v tragické rozuzlení. Právě tento odporný – a mnohými vojáky z povolání naneštěstí víceméně tolerovaný – jev se výraznou měrou zasloužil o nepopularitu Československé lidové armády v širokých vrstvách společnosti a snaze mladých mužů získat „modrou knížku“ za každou cenu. K tomu ještě přispívala příslovečná, někdy až komická tupost některých lampasáků.
Vojna se tehdy dělila na oficiální, „gumáckou“, končící v 16 hodin, kdy vojákům z povolání skončila práce. Tu oficiální vojnu nahrazovala mnohem drsnější, „mazácká“, kdy si zejména různí nevzdělaní a zamindrákovaní primitivové, kteří nikdy ničeho nedosáhli, hojili své komplexy na „bažantech“, z nichž si dělali poskoky a nestyděli se je okrádat o peníze ani je fyzicky týrat. „Bažanti“ neboli „zobáci“ si po takovém teroru leckdy odnášeli psychická traumata i do civilního života a někteří nervově labilnější jedinci volili jako východisko z beznadějné situace nejkrajnější řešení – sebevraždu. Teprve pak se začalo vyšetřovat…
Předností profesionální armády – vedle motivace lidí, kteří do ní vstupují dobrovolně – je nepochybně to, že podobné odpudivé jevy v ní nebudou trpěny. Ale i kdyby v důsledku nepříznivé situace k nějaké formě zavedení povinné vojenské služby, i když patrně nikoli dvouleté, v budoucnu došlo, už nikdy by nemělo v armádě docházet k výše zmiňovaným excesům.
