Paranoidní podezíravost, primitivní hysterie. Co předcházelo tomu, než Stalin natáhl bačkory
Pátého března si svět připomněl sedmdesáté výročí úmrtí Josifa Vissarionoviče Stalina, považovaného po Mao Ce-tungovi za největšího vraha v dějinách. Jeho smrt, kterou milióny Džugašviliho zfanatizovaných obdivovatelů upřímně oplakávaly a dojímaly se při poslechu jím tak oblíbené Suliky a jehož pohřeb vyústil v ušlapání stovek tlačících se lidí, otevírala naděje na alespoň částečné zmírnění tuhého režimu v Sovětském svazu a mezinárodního napětí.
Nakladatelství Pavel Dobrovský–Beta a Jiří Ševčík tyto pohnuté dny připomínají v koedici vydaným titulem Joshuy Rubensteina STALINOVY POSLEDNÍ DNY.
Autor, dlouholetý spolupracovník Davisova centra ruských a eurasijských studií Harvardovy univerzity, jenž působil sedmatřicet let jako organizátor a regionální ředitel Amnesty International USA, se nezaměřil jenom na Džugašviliho konec, ale posvítil si i na poslední měsíce jeho života, provázené mimo jiné prohlubující se paranoidní podezíravostí, na niž tentokrát doplatili ze spiknutí obvinění židovští lékaři. Tuto primitivní hysterii ještě podněcoval sovětský tisk. Tak například satirický časopis Krokodil přispěchal s článkem, za nějž by se nemusely stydět ani nacistické noviny:
„Vovsi. B. Kogan a M. Kogan, Feldman, Grinštejn, Etinger, Vinogradov a Jegorov vědí, jak změnit výraz ve svých očích, aby svým vlčím duším dodali lidský aspekt… Za tímto účelem navštěvovali známou školu řízenou pokrytcem Michoelsem, kterému nic není svaté a který za třicet stříbrných zaprodal svou duši „zemi žlutého ďábla“, již si zvolil za svou vlast. V paměti lidí jsou [věznění lékaři] ztělesněním nízkosti a ohavnosti stejného druhu, jakým se vyznačoval Jidáš Iškariotský… Temná nenávist k naší veliké zemi sjednotila do jednoho tábora americké a britské bankéře, kolonialisty, krále zbraní, Hitlerovy poražené generály snící o pomstě, reprezentanty Vatikánu i loajální příznivce sionistické kabaly.“
Citovaný nechutný a slabomyslný blábol Krokodil korunoval ilustrací jako převzatou z periodika Der Stürmer. Představovala totiž lékaře a s ním ruku spravedlnosti držící ho zezadu za bílý plášť. Nebyl to ovšem uhlazeně vyhlížející profesionální lékař, ale jakýsi moderní Shylock, postava s hákovitým nosem a tlustými rty, chtivá dolarů a krve, jejíž pravá tvář jevila neomylné extrémní rysy židovského dravce. Podobnými hojnými citacemi autor skvěle přibližuje tehdejší atmosféru vládnoucí v Sovětském svazu na sklonku Stalinova života. Dnes už to zní spíše jako pohádka.
Rubenstein si všímá i mocenského soupeření mezi obávaným Lavrentijem Pavlovičem Berijou, Georgijem Maximilianovičem Malenkovem, Nikitou Sergejevičem Chruščovem a dalšími kremelskými potentáty. Z něj nakonec vyšel vítězně Chruščov, který necelé tři roky po Stalinově smrti odsoudil na XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu jeho kult osobnosti, což pravověrným komunistům přivodilo šok.
