Další pád do Macochy. Nejvyšší karta Petry Hůlové se zabývá i problémy neviditelných padesátnic

Na necelých dvou stech stran se seznamujeme s dvaapadesátiletou Sylvií Novak, tedy Novákovou, jak na ni prozrazuje zhrzený básník Kanda. Paní Novak má úspěšnou kariéru feministicky orientované autorky, dvě drzé dospívající děti a spoustu iluzí o svých vztazích. Nemá naopak dostatek sexu a schopnost důstojně stárnout. Sylviinu přepjatou citovou vazbu na jejího vydavatele Otu nebo kolegu, spisovatele Davida Karla, či nedořešené důsledky avantýry s dávným milencem Janem Sírou, hvězdou undergroundu a ze zašlé slávy těžícím prozaikem, řeší flagrantně nezrale jak ona sama, tak její ideologicky angažovaná dcera Judita. Této neživotné karikatuře příslušnice generace Z je sedmnáct. Symbolicky právě tolik bylo její matce, když vlítla do maléru se Sírou, o pětadvacet let starším, jehož podíl na Sylviině prvotině byl možná tak zásadní, že román vlastně napsal za ni.

Pokud se toužíte nechat unést silným příběhem a odžít si pár katarzí prostřednictvím dobrodružných akcí charismatických hrdinů, pak Nejvyšší kartu nechte ležet. Autorka v novele s významy obtěžkaným, a přitom vlastně nicneříkajícím názvem pokračuje v tradici popisu trudných osudů nepříjemných ženských, jaké si vybavujeme z jejího Umělohmotného třípokoje (2006), Strážců občanského dobra (2010) nebo z nejpříbuznější novely Macocha (2014). Její (anti)hrdinkou byla rovněž nesympatická, nepříliš dobrá matka dvou odrostlých dětí a autorka podprůměrných ženských románů, milenka význačného spisovatele s kořeny v undergroundu, závislá nikoli na sexu jako z určitého pohledu Sylvie, ale na alkoholu. Macocha byla vyprávěna v ich-formě, odehrávala se v současnosti a řešila problémy nešťastných, stárnoucích žen. A i ona svou silnou autobiografičností evokovala jakousi Tajnou knihu, jen pro kultivovanější publikum, než je ta od Ireny Obermannové.