Lučištník Marek je hrdina. Naslouchá egoistickým umělcům a čelí jejich alkoholovým výlevům i špatné hygieně
Pokud zde nocujete a nemáte nasazeny ty nejneprostupnější špunty do uší, co existují, je dost pravděpodobné, že vás kolem páté ráno probudí řev hladových lvů. Pokud místním řeknete, že právě zde nějaký čas žijete a pracujete, všichni okamžitě potvrdí, že moc dobře vědí, kde to je. A navíc vás s vyděšeným pohledem politují.
Impozantní renesanční vila v západní části města, ve které dnes sídlí krakovské kulturní centrum, se nachází v lesoparku jen kousek od zoologické zahrady, a nejen proto, že byla za války ústředím gestapa s vězeňskými celami v suterénu, se netěší dobré pověsti místních. Prý v ní straší. Prý byla v jejím areálu nedávno nalezena mrtvola – drogové gangy si prý vyřizovaly účty. Prý v ní žijí ožralové a zhýralci. Duchy, Bílou paní ani mrtvé tělo v parku potvrdit nemůžu. Zato to třetí platí víceméně beze zbytku. Ve vile totiž bydlí literáti a filmaři z různých zemí střední Evropy.
Já se v těchto strašidelných kulisách cítil dobře a bezpečně. A to i v noci, kdy se rozlehlé místnosti a taneční sály vily ponořily do té nejtemnější tmy, jakou jsem kdy zažil, kdy mohutné dřevěné schodiště začalo žít svým vlastním nezřízeným nočním životem, skřípalo, vrzalo, praskalo, a kdy i stěny, podlahy a stropy začaly ožívat tichými, ale zcela zřetelnými zvuky, jako by za nimi někdo byl, jako by po nich někdo opatrně našlapoval, jako by se v jejich rozích někdo děsivý choulil a pobrukoval si u toho. Já tady ale spal dobře, spokojeně a bez obav. A to jednak proto, že opravdu vlastním ony nejneprostupnější špunty do uší, co existují, ale hlavně proto, že během většiny nocí, které jsem ve vile strávil, měl noční službu bezpečák Marek.
Marek, krakovský rodák, je asi třicetiletý sekuriťák s vlasy dlouhými až do pasu. Marek šišlá, což zcela unikátně přibližuje jeho polštinu češtině a což jeho angličtině přidává na srozumitelné líbeznosti, takže jsme si dobře rozuměli.
Marek se obléká ve středověkém stylu a je oddaným uctívačem slovanského božstva. Tradiční uniformu pracovníka bezpečnostní služby ignoruje a běžně v práci nosí dlouhou červenobílou tuniku až po kolena, přepásanou koženým opaskem. Kolem krku má tucet přívěsků s amulety, během chladných nocích zdobí jeho ramena masivní kožešina. Připomíná zbloudilého komparzistu z Vláčilovy Markety Lazarové (což je mimochodem podle něj nejlepší český film všech dob). Jeho nadřízení mu tuhle módní odchylku od normálu překvapivě tolerují. Asi i proto, že Marek je přes všechnu svoji výjimečnost a podivnost nejspolehlivější člen bezpečnostního týmu, který se stará o ochranu vily – nikdy není nemocný, je vždycky v práci včas. Nosit do práce luky a šípy mu ale přece jen nedovolují. I tak má ovšem Marek pod tunikou neustále schovaný menší lukostříl. Jak totiž říká, novodobí Avaři můžou kdykoliv zaútočit.
„Muším být pošád pšiplaven. Avaši nikdy nešpí. Ale to já taky ne,“ dodává a já okamžitě chápu, proč jsou jeho šéfové nadšeni z jeho nočního pracovního zápalu a zároveň tolerují jeho jinakost.
Dal jsem se s Markem do řeči během nočních cigaret před vilou. Zprvu jsem sice u něj dost bodů ztratil, to proto, že se nevyznám ve světě seriálu Hra o trůny, neviděl jsem ani jednu epizodu, ale na druhou stranu jsem si jeho důvěru získal už pouze tím, odkud jsem. Velmi totiž ocenil, že pocházím ze západních Čech. Ty minulé léto provandroval „škrš našklš“, spal tam pod širákem a navštívil hned několik (podle něj) úchvatných míst se silnou slovanskou mystikou („rošhledna v Klášně“ a „šopka Komolní hůlka u Chebu“).
Marek je opravdu velmi svědomitý pracovník, skutečný noční strážce vily a vlastně její noční duše: přes noc zajišťuje naši bezpečnost nekonečným obcházením kolem celého pozemku a taky nepřetržitě monitoruje panel požárního poplachu. Dokáže rychle opravit rozbitý záchod, zatmelit profukující okno a s obdivuhodnou odolností naslouchat do sebe zahleděným umělcům a čelit jejich alkoholovým výlevům a špatné hygieně. Marek je vždy po ruce, pokud si ve čtyři ráno potřebujete ukrojit kus salámu nebo popovídat o stavu současné středoevropské poezie. Zároveň nás všechny ve vile Marek vzdělává: na každý den má nějakou zajímavou slovanskou pranostiku, moudro, či dokonce drobnou staropolskou bajku, kterou nám každé ráno, než mu skončí služba, nechává na nástěnce ve společné kuchyni.
Když jsem se Marka zeptal, jestli mu nevadí pracovat výhradně v noci, odpověděl, že ne, naopak to upřednostňuje. Zaprvé prý může každý den oslavovat dva nejkrásnější dary, co život nabízí, tedy soumrak a úsvit („zmierzch i brzask“), zadruhé je pro něj noc naprosto přirozená. To proto, že on sám je sova. „Myslíš sova jako typ denního biorytmu?“ ptám se. „Nie. Já šem šova.“ – „Jako že jsi byl v minulém životě sova?“ pořád nerozumím. „Nie. V TOMHLE šivotě šem šova. Jen mám lidškou podobu. Na podobě ale nešáleší. Šáleší pšece na ešenci.“ – „Tak to určitě,“ kývám souhlasně hlavou a najednou si všimnu, že dnes má za opaskem nejen lukostříl, ale i prak a kovový řemdih. Cítím, jak se můj obdiv a fascinace Markem proměňuje v nepříjemné mravenčení jemného zděšení. Na vilu se nemilosrdně navalila další hustá temnotemná krakovská noc. Chce se mi utéct někam do bezpečí, ale vím, že by to bylo zbabělé a nějaká z Markových zbraní by mě pravděpodobně stejně dostala. A tak spolu dál kouříme. A zatímco se od Marka centimetr po centimetru nenápadně odtahuju, on rozšiřuje moje mytologické znalosti o šišlavou katalogizaci draků a jiných bájných létajících tvorů. Sám prý doma chová a k přesunu na delší vzdálenosti využívá neokřídlené smoky. Když plamínky našich cigaret konečně zhasnou a já se s ním rychle rozloučím a popřeju mu klidnou noc („Ať tě Ješeň ve špánku ochlaňuje,“ popřeje mi), dojde mi, že je na čase, abych se na noc ve svém pokoji začal zamykat.
O několik dní později potkám Marka ke svému překvapení za bílého dne. Pobíhá vzrušeně kolem vily, vlasy, obyčejně spletené do keltského culíku ve stylu Kelly Family, má rozpuštěné a zběsile mu vlají kolem hlavy, až si na chvíli myslím, že to nejsou vlasy, ale rozzuřená medúza připravená kdykoliv zaútočit. „Co se děje, kámo?“ ptám se ho. „Copak jši to nešlyšel? Šemšela anglická klálovna!“ – „Slyšel, ale…“ – „Muším okamšitě letět do Anglie. Ochlánit ji pšed Flancouzi.“ Nepřemýšlím, neanalyzuju ani nehodnotím, raději jdu po praktikáliích: „V kolik ti to letí?“ – „Štribog s Pohviždem jšou uš našhaveni a pšiplaveni,“ řekne a já jsem opět zmatený, ale i tak na své tváři vymodeluju předstírané porozumění. „Mí dlaci. Jen ještě muším vyžvednout že žoo dva lvy. Beru ši je š šebou,“ dovysvětlí a rychle odběhne do lesa směrem k zoologické zahradě.
Později toho dne, koneckonců jako spousta jiných lidí a vlastně celý svět, sleduju v televizi obrázky z Velké Británie. Živé lvy ani podivína z Krakova na nich nezahlédnu. Vyčerpáním z okázalého a povýšeného britství usínám ještě před půlnocí. Očividně nejsem ani Marek, ani Avar. Tu noc dokonce poprvé spím i bez svých supersilných špuntů do uší.
Divné bylo, že druhý den brzo ráno, vlastně vůbec poprvé, jak mi potvrdili ostatní obyvatelé vily, nebyl slyšet řev hladových lvů. Buď včera vydatně povečeřeli, anebo jsou skutečně někde na výletě, napadlo mě.
