Řešit domácí násilí v lékárně? Jistě. Aneb jak je důležité míti Annie, Noru nebo Žanetu
Stojíme s kamarádkou Susan v lékárně a trpělivě čekáme, až na nás vyjde řada. Před námi je jiný smíšený pár. Za námi je jich hned několik, všimnu si, a fronta neustále narůstá a každý její nový přírůstek má bez výjimky podobu žena a muž, případně holka a kluk. Sobota ráno je očividně doba, kterou heterosexuální páry ve Velké Británii věnují zabezpečení svých léčiv a kdy podnikají výpravy do lékárnických zařízení. Nebo již vyvinuli lék k podpoře heterosexuality a ten účinkuje jen o víkendu?
Před necelou hodinou, v půl deváté ráno, mě probudil naléhavě vyzvánějící telefon. Ubrečená kamarádka Susan mě prosila, ať s ní jdu do lékárny. Že je v maléru a že to potřebuje rychle medicínsky vyřešit. Pochopil jsem. „Taky tam něco akutně potřebuju. A taky u toho, až si to budu kupovat, nechci být sám. Sejdeme se před lékárnou za tři čtvrtě hodiny,“ potvrdil jsem a vylezl z postele.
Pár čekající před námi, který se mi i takhle z pohledu zezadu zdá podivný až podezřelý (žena si zkříženými pažemi nervózně objímá ramena, muž je nezvykle široce rozkročený, ruce zabořené hluboko v kapsách kalhot), konečně předstupuje před pult lékárnice. Celá řada se posune o krok dopředu.
„Jak vám můžu pomoci?“ ptá se lékárnice. „Paracetamol. A ještě… Je tady Annie?“ špitne žena se zkříženýma rukama. Lékárnici se změní výraz v obličeji: „Co prosím?“ – „Je tady Annie? Mohla byste mi ji zavolat? Annie?“ řekne již mnohem rozhodnějším hlasem žena. Muž, co čekal ve frontě vedle ní, si významně přešlápne a ruce mu vyletí z kapes. „Jistě… jistě, Annie. Vaše kamarádka Annie je vzadu v kanceláři, pojďte prosím se mnou,“ vyzve ženu lékárnice a odvádí ji za pult. „A vy tady počkejte, klidně se i posaďte,“ zavelí ještě směrem k muži, který se hodlal doprovodit svou partnerku do nepřístupných částí lékárny. Muž tenhle příkaz překvapivě přijme, zasune ruce zpět do kapes a skutečně si sedá na židli v koutě, kde se obyčejně čeká na výdej léků na předpis.
Celou řadou čekajících zákazníků, v jejímž čele jsem nyní já a Susan, projede vlna čehosi, co si nejdříve nesprávně vykládám jako výraz nevole nad tím, že si zákaznice lékárny vyřizuje v rušném pracovním čase osobní záležitosti a přišla navštívit kamarádku, která tady pracuje. Otočím se na Susan a podle jejího vzrušeného výrazu mi dochází, že je všechno jinak. Jen pořád nerozumím, co přesně se děje. A protože to zas na oplátku Susan poznává z mého nechápavého obličeje, začne rychle něco ťukat do mobilu. Po několika vteřinách mi to pošle esemeskou. A připojí i internetový odkaz.
Přelétnu to očima, otevřu i informační článek na internetu a vše mi dochází.
Žena se neptala na svou kamarádku Annie, která by tady měla pracovat. Ona žádala o akutní pomoc, protože je pravděpodobně obětí domácího násilí! Hned několik sítí britských lékáren a obchodů s drogistickým zbožím, celkem přes pět tisíc míst, čtu v mobilu, se připojilo k vládnímu programu na ochranu žen (a mužů) proti domácímu násilí a nabízejí tuhle možnost: diskrétně a pomocí kódového slova požádat o okamžitou pomoc, a to i v přítomnosti útočníků, kteří často nedovolují svým obětem být bez nich na veřejnosti. Annie tedy není Annie, dozvídám se, ale ANI (Action Needed Immediately).
Později si, už v bezpečí domova, vygoogluju i nějaká čísla. Tímto způsobem bývá jen ve Velké Británii nahlášeno domácí násilí v průměru jednou za den. Britské úřady odhadují, že nějakou formou domácího násilí je tam ročně postiženo až 1,3 miliónu žen a 600 tisíc mužů. V Česku je oficiálně evidováno asi jen kolem tisíce případů za rok, což je ale, jak dodávají odborníci, jen zlomek skutečného čísla.
Stojím v lékárně, projíždím si v rychlosti informace o programu ANI a okamžitě mě napadne několik věcí: jak je to chytré, jak je to potřebné a jak by něco podobného mělo být i u nás v Česku. Třeba Nora. Nahlašuju se jako Oběť Rodinné Agrese. Nebo Žaneta. ŽÁdám NEodkladnou a Tichou Asistenci.
Zvednu zrak od mobilu. Susan významně pozdvihne obočí, což má znamenat: Tak, teď už to chápeš. Taky si uvědomím, jak podivně nepřirozené ticho v lékárně nastalo. Nenápadně přejedu pohledem na muže, co sedí v rohu: je očividně neklidný, nervózně si podupává, asi brzy vybuchne, napadá mě.
V tom se vrátí lékárnice ze zázemí lékárny za pult. Sama, bez předchozí zákaznice, ta zůstala vzadu. Muž, co na ni čeká, nespokojeně vzdychne, nahlas si sprostě uleví a rytmus jeho podupávání se zdvojnásobí. Nejen že brzy vybuchne, ale navíc to tu i rozmlátí, dojde mi. Lékárnice, která muže ignoruje, se nyní obrátí na mě a na Susan, protože jsme na řadě, dokonce se i drobně pousměje. S čím nám prý může pomoci, ptá se. Několik vteřin je ticho. Jsem z toho všeho dost zatuhnutý a skoro jako bych úplně zapomněl, proč tu s kamarádkou jsme. Susan do mě lehce strčí. Tím mě probere, chytne mě za ruku a pak oba přistoupíme k lékárnickému pultu.
„Postinor a prostamol, prosím,“ protrhnu nervózní ticho v lékárně svým hlasitým vyhrknutím. Překvapivě se v tom jazykolamu na P ani nezadrhnu.
Ve stejné chvíli všechny ostatní páry za námi přistoupí o krok blíže k pultu.
