Na tripu s Vadimem aneb Ukrajinští taxikáři v Krakově a jejich přístup k věci
Jsou vlídní, úslužní a mají krásné vlasy. A to nejen taxikářky, ale i jejich mužští kolegové, kterých jezdí ve městě přece jen o dost více. Jsou mlčenliví. Výřečnost či dokonce osobní doporučení míst, která by měl návštěvník města bezpodmínečně vidět, od nich nečekejte. Stejně tak úsměv nepatří do jejich základní výbavy. Ale občas se ve zpětném zrcátku přece jen objeví drobné pousmání a to pak stojí za to – zlepší vám den. Jsou spolehliví, jezdí bezpečně a jsou to všechno skoro bez výjimky Ukrajinci. Takoví jsou taxikáři v polském Krakově.
„Fasujete vlasové kondicionéry na dispečinku?“ ptám se hloupě jednoho z nich. „Що?“ – „Nic, promiňte. Tady mi, prosím, zastavte.“
Ukrajinští taxikáři v Krakově mají polštinu většinou ještě horší než já, a přestože oni i já mluvíme dobře rusky, jazykem agresora se nám mluvit nechce. A tak tu naši nezbytnou minimální konverzaci, přesně vymezenou časem mezi mým nástupem do auta a výstupem z něj, lámeme anglicky.
„I love your hair,“ říkám při jiné jízdě jinému řidiči. „I love air, too,“ odpoví, otevře naplno okýnko a mě na zadním sedadle umlčí náhlý studený proud vzduchu.
Taxikář, jenž mě vyzvedl na krakovském hlavním nádraží a který mě má odvézt na místo mého ubytování na kraji města, je ale jiný. Ona pověstná výjimka potvrzující pravidlo. Aplikace, přes kterou jsem si jeho taxík objednal, mi sděluje, že se jmenuje Vadim a jeho hodnocení zákazníky jsou dost nevyrovnaná: pětihvězdičkových je minimálně, spíš dvě a tři, taky dost nul. Tohle bude zajímavé, říkám si, a po dosednutí na zadní sedadlo a zabouchnutí dveří mi hned dojde, že při téhle jízdě bude všechno jinak. Vadim zažehl motory a odstřelil nás od chodníku.
Když v sobě konečně trochu potlačím strach z Vadimova závodního přístupu k taxikaření a částečně přivyknu kosmické rychlosti, kterou pálíme městem, seberu odvahu a začnu si Vadima prohlížet. Je velmi mladý, v podstatě dítě. Hlavu má ostříhanou dohola, což je na zdejší taxikářské poměry dost neobvyklé. Nemůžu tedy uplatnit svou tradiční lichotku.
„I love the air here,“ řeknu místo ní. A pak se mi konečně sepne i sensor čichu a dojde mi, čím jeho auto čpí. Několik narychlo típnutých vajglů marihuanových ubaleninek kolem řadicí páky mi to potvrdí. „He he. Me too, man,“ odpoví Vadim.
Nemá vlasy, za to má pusu od ucha k uchu. Vyloženě se tlemí. Hihňá se na svět, který kolem nás letí rychlostí formule jedna, rozjíveně se na mě zubí ve zpětném zrcátku, až mám pocit, že ulici před námi nesleduje vůbec. Taky styl jeho sezení při řízení je velmi neortodoxní: na svém sedadle v podstatě leží, volant přidržuje jen konečky prstů a má ho až někde u kolen, koleny si i vypomáhá v ostřejších zatáčkách. Po několika minutách už mám asi dostatečně nadýcháno, protože mi jeho řidičský styl připadá dost zábavný a celkově mě tenhle trip začíná bavit.
„Promiň, Niki Laudo, musím se tě zeptat, nemám nic proti, ale... Ty jsi sjetej, že jo?“ řeknu a taky se začnu křenit. „Nééé… To bych si nedovolil, vždyť řídím…“ –„Ale řidičák nemáš, viď?“ – „Nějakej papír bych tu našel, kdyby na to přišlo…“ – „OK, ale osmnáct ti není ani náhodou, že?“ – „He he.“
Letíme městem, jsme voňavá raketa.
Pak začnu něco zmateně povídat o jedinečném vlasovém stylingu ostatních zdejších taxikářů, který mě fascinuje, a rozvíjím teorii o korelaci mezi stylem řízení motorového vozidla a úpravou a vzhledem vlasů i vlasové pokožky, ale vlastně ani nevím, co chci říct, jen tak trapně blekotám. On si přejede rukou po své hladké dětské lebce a řekne: „I já měl krásný dlouhý vlasy. Ale pak jsem si hlavu oholil na počest hrdinů, co brání naši zemi, po tom, co nás napadli ti zmrdi. Jako akt solidarity s našima vojákama.“
Vadim má asi dost mých hloupých keců, a tak pouští nahlas ostrý ukrajinský rap. To poslední, co naší nadzvukové výpravě ještě chybělo. Na zadní sedadlo dopadají útržky písňových textů promíchané s Vadimovým zpěvem: co patří do písničky a co do jeho života, není jasné. Vadim zpívá i vypráví. Vyhrožuje i káže. Jeho rozjařená roztlemenost se teď proměnila v bojovné odhodlání. Zachytávám oddělená slova o zabitých kamarádech a sousedech, o nelidských bestiích, co ničí jejich životy tam u nich doma, o tom, že oni se ale nikdy, nikdy („Hіко́ли! Never!“) nevzdají, o tom, že pro mnoho jeho lidí je jediná možnost Polsko, laskavý a vlídný Polsko, že to nejmenší, co může dělat, je tady v míru vydělávat nějaký love a ty pak posílat domů hrdinům. Jsem zticha, hlavou trochu kývu do rytmu a tělo mi duní ostrými, bolavými beaty. Vadimova slova mě řežou do těla a zanechávají tam hluboké rány.
Vadim konečně dupne na brzdu. Vyletím ze svého sedadla a rozbiju se o to přede mnou. „Tak jsme tady,“ řekne a vypne hudbu. „Díky.“ – „Mimochodem, měl jste pravdu, pane. Od tý doby, co u nás začala válka a oni nám ničí zemi a já jsem tady, tak jsem pořád v lihu. Nebo minimálně sjetej. To aby to míň bolelo. Understand?“ – „Andrzén,“ popletu si slova, protože mě neposlouchá jazyk. Vlastně nevím, jestli jsem si ho prudkým zabrzděním taxíku nepřekousnul.
Vystupuju z auta a Vadim sklápí svou sedačku ještě níž. Rychle si jeden z nedopalků znovu zapálí a pak klepnutím na displej telefonu přijme další ryto. Než za sebou zabouchnu dvířka, řeknu: „Tak hodně zdaru. Tobě. Vám.“
Během krátké cesty z parkoviště před domem do svého tichého a bezpečného bytu dávám Vadimovi v aplikaci pět hvězdiček jako hodnocení jeho taxikářských služeb. Taky mu posílám dýško, které je desetkrát vyšší než samotné jízdné. Přemýšlím, za co ho asi utratí.
Kráčím domů, nohy mám lehké, v podstatě se vznáším. I když celkově je mi dost těžko.
