Fotografie mi nahrazuje deník, říká Alžběta Jungrová. Věnuje se reportáži, dokumentu, portrétu i reklamě

Věnovala jste se reportáži, dokumentu, portrétu, reklamě… Jaký typ fotografky jste?

Fotografie mi nahrazuje deník. Kdybych si jednu z vámi zmíněných disciplín měla vybrat, asi ulici: streetovou fotografii, volný dokument, kterým se z nejrůznějších důvodů nedá živit. Vystudovala jsem fotku, chtěla jsem být tvůrčí, ne, aby mi někdo říkal, co mám dělat. Šla jsem do novin, ale postupně jsem zjistila, že to není tak kreativní práce, jak si mnoho lidí představuje, navíc za směšné peníze. Prostě vás pošlou nafotit, jak se někde na periférii Prahy kope chodník. Přivezte z toho do večera zajímavou fotku! Ale když se vám podaří dobře vyfotit díru v zemi, pak už s foťákem dokážete cokoli. Krátce nato jsem odjela do Londýna, kde jsem asistovala na velkých reklamách, což byla velká škola, ještě asi půl roku po návratu do Česka jsem se nemohla vzpamatovat! Dál šlo všechno samospádem – zase noviny, pak magazíny, dokument, reportáže, portréty, takže opravdu nemůžu říct, že bych se chtěla na nějaký žánr soustředit.

Už léta dokumentujete pražskou burlesku. K jakému posunu v tom-
hle žánru došlo? Jak se během té doby měnilo vnímání ženskosti v našem prostředí?

Především: všechny stárneme… Burlesce se věnuju dlouhodobě, proto vnímám, jak se mladé ženy za nějakých osm devět let změnily. Když do prostředí burlesky přišly, styděly se u převlékání, byly to šedé myšky, dnes jsou z nich femmes fatales. Přitom žádná z nich není prvoplánově nádherná, proměňují se díky nabytému sebevědomí a uvědomění sebe samých. To, jak vypadáme a působíme na okolí, leží v naší hlavě… Což se týká zejména doby od přelomu dvacátého a jedenadvacátého století, kterou ženy válcují.

Promítá se ta proměna i do postavení fotografek?