Canneský deník Šimona Šafránka 3: Umění šokovat na promenádě i ve filmech
Pózuje. Prohýbá záda, natáčí tvář. Usmívá se do kamery. Takřka průhledná Asiatka u oslnivě mramorového vchodu pětihvězdičkového hotelu Marriott. Najatý fotograf pohotově zachytává její pózy do svého přístroje. Kolemjdoucí vlažně otáčejí hlavy. Ale okolo už projíždí červené Ferrari. Řidič by rád upoutal naši pozornost, tak přiškrtí své drahé hračce motor, naštěstí ještě spalovací. Nikdo se neotáčí. Novota, šok, to je měrná jednotka Cannes jak na promenádě, tak v kinech.
V nitru zmíněného hotelu Marriott se skrývá jedno ze zdejších nejkrásnějších kin. Mám dojem, že právě tady v Palais Croisette zní potlesk nejsilněji na světě. Připomenu, že právě zde byl canneský festival doma od roku 1947 až do osmdesátých let. Tehdy teprve na místě bývalého casina vznikl obří festivalový palác, komplex sálů a výstavních prostor. Naopak budova nad Palais Croisette šla k zemi a dala vzniknout modernímu hotelu. Dnes tu probíhá vedlejší, experimentálnější, ale o to víc vzrušující sekce Quinzaine des réalisateurs.
Ve čtvrtek ráno se tu promítal snímek The Sweet East, teprve druhý film Seana Price Williamse, známého především coby kameramana (Dobrý časy, 2017). Famózní Talia Ryder hraje středoškolačku, která na výletě do Washingtonu opustí svou třídu a nechá se vést náhodnými setkáními s podivuhodnými kluky a muži. Tím prvním je Caleb (Earl Cave), pankáčský aktivista s penisem plným pearcingů. Publikum? Ani nepíplo! Vizuálně okouzlující podívaná ukazuje Spojené státy coby zemi, kde se lidé utíkají ke kultům od Hitlera po džihád v rytmu techna. Pro mě zatím nejčerstvější film festivalu. Ale šok? Asi ne.
Zkoušelo to včera i mexické drama Lost in the Night od Amata Escalanteho (Heli, Narcos), v němž mladík pátrá po vrazích své matky a kde se tematizuje násilí využité ve prospěch umění. Zíváme zklamáním. Zkoušela to francouzská režisérka Stéphanie Di Giusto v historickém dramatu Rosalie, kde má titulní dívka tělo pokryté chlupy. Šokuje to možná Benoîta Magimela coby jejího novomanžela, ale nemůže rozházet ty z nás, kteří předchozí večer popatřili sci-fi The Animal Kingdom, v níž Thomas Cailley mění člověka v náhodné zvířecí druhy.
Ovšem pořád ještě zbývá Sean Penn. Herec, který přitahuje obdivuhodně fyzické role, stejně jako naprosté průšvihy. Letos se v Cannes představil v hlavní roli „sanitkového“ dramatu Black Flies od francouzského režiséra Jeana-Stéphana Sauvaira. Mohl to být heavy metal. Ale není. Ano, je to zatím nejbrutálnější film festivalu, v němž se Penn a Tye Sheridan coby záchranáři brodí špinavými ulicemi New Yorku po lokty od HIV pozitivní krve. Smrt číhá na každém rohu, sekundují štěkající psi, bývalý boxer Mike Tyson, karlovarský miláček Michael Pitt a řezavý zvuk záchranářských houkaček. Režisérovi se na moment daří vytvořit skutečně mrazivou iluzi nemilosrdného světa, kde divák neseznámený s danou profesí usuzuje, že dle množství použité krve a lékařských přístrojů jde o realistickou podívanou… ale nakonec se na slavnostní premiéře tleskalo jen pět minut. A to je o minutu míň než na novém Indiana Jonesovi, kde Harrison Ford vyfasoval Zlatou palmu a dokázal, že umí uniknout nejen nástrahám scenáristů, ale především vlastnímu stáří.
Na druhou stranu – šokovat v Cannes po třech dnech? Věřím, že to hlavní nás ještě čeká. Zatím stačí, že po deštivých dnech vysvitlo slunce.
